Článek
Česká státnost se odvíjí od Přemysla, který oral ve Stadicích s dvěma voly. Poslové, kteří pro něj přišli z Prahy, položili identifikační dotaz: Který z vás je Přemysl? Vybraný Přemysl pak zatknul Otku a řekl: Jděte volové, odkud jste přišli. Tak šli a Přemysl šel s nimi na Vyšehrad. Odtud se táhne jako pověstná červená nit (současně národní jedna barva, též symbol revoluce a vítězství proletariátu; bílá je holubiččí povaha) symbióza panovníků a hlav států s voly, které si dosud nevšiml žádný z našich historiků. Přemysl vládl sám, což je pro mnohé stále předmětem závisti. Emancipace se nemazala s dlouhým sociálním kastrováním mužů, ale postupovala jasně. Dodnes je za tuto pravdu Ctirad ochoten dát hlavu na špalek. Způsob optimální péče o dítě, který představil Durynk, je nám vzorem v podhradí i v nejvyšších státních úřadech.
Konec pověstí a začátek psané historie!! Algoritmem našich dějin byla pýcha a pád (Přemysl Otakar II., 1. republika, budování socialismu), prostředkem k získání moci byly vraždy (Ludmila, Václav I., atd.), úkladné vraždy (Václav III. – dosud nevyřešený pomníček tehdejší policie), prohrané barevné bitvy (Růžový palouček, Bílá hora), zrady (Václav II. na Záviši z Falknštějna, Beneš na celé naší společnosti pro jistotu dvakrát, Dubček a spol. sice jen jednou, ale zato fest), sňatky z rozumu (Jan Lucemburský, Karel IV.) povýšené později Habsburky na státní politiku pod heslem, Bella gerunt alii, tu felix Austria nube (ostatní, ať války vedou, ty Felixi, žeň se s Belou; překlad v+w). Příručka italského sociálního psychologa sice známa nebyla, její pravidla však byla využívána. Nesystematicky, intuitivně, leč dobře.
Své lepší lidi český stát průběžně pobil (Hrabě Šlik, Jan Jesenius a spol., Milada Horáková, generál Pika a mnoho dalších), nechal upálit (Jan Hus, Jan Palach), obětoval (Gabčík, Kubiš a všichni další,) utrápil k smrti (tisíce muklů, Jan Patočka), vyhnal (Jan Amos Komenský a spol., tři emigrační vlny po roce 1948 končící Pavlem Landovským) a nechal odvléct (židé, Němci, Rusové, Ukrajinci, Rusíni, Češi). Dodatečně bylo konstatováno, že si za to mohli sami. Pokud se vyskytl někdo osvícený, byl cyklicky oslavován, proklínán, vytrháván z čítanek a dějepisu, rehabilitován. Emil Hácha dodnes občansky rehabilitován nebyl.
Když otec princezna Krasomily vyřknul slavnou větu o tom, že odvolává, co odvolal a slibuje, co slíbil, co slíbil, musel to jeho tiskový mluvčí přeložit do srozumitelné řeči a všem bylo hned jasné, že odvolává, co slíbil. To se stalo národním pořekadlem, nejen pro politiky, ale také pro řadové občany u prověrek. Oblíbenou českou zábavou bylo vyhánění nepřátel a převlékání kabátů. Když se ke dvěma národním barvám, červené a bílé, odvaze a síle, přidala i Machiavelliho moudrost (=modrost), vznikla… Trikolora. Národní obrození pak prudce nastartovalo, když po Národní třídě od Národní kavárny směrem k Národnímu divadlu šel Národní sirotek, který na vodítku v národních barvách vedl Národního pejska předčítaje si přitom z Národních listů.
Abychom se rychle dostali k tomu, co jsme prožili a čemu se časem bude říkat historie, přeskáčeme jindy neutrální, a proto podrobně probíranou Únětickou kulturu, jakož i pro některé spoluobčany a tak i spolužáky sporné úseky dějin (husitství, baroko, Rakousko-Uherská monarchie, 1989, Václav Havel) a vrhneme rovnou se k postmoderně devadesátých let a současnosti, s čímž nám pomůže Jacques Derida a filosofie dekonstrukce. Mně to vysvětlili srozumitelně a stejně to dávám dál: Rozstřihneme-li portrét muže en face na výšku a ke každé tímto způsobem vzniklé polovíně obličeje přiložíme zrcadlo, dostáváme obličej levých tváří a obličej pravých tváří, které jsou rozdílné, neboť jsou to obličeje emocí versus racionality, které však spolu neoddělitelně tvoří jeden výraz. Jde jen o to, která z obou vlastností se víc prosadí. Někdy se podaří vidět obě, jak bystře charakterizovala svého posledního zákazníka jedna prostitutka z filmu Adua a její družky: Tvář andílka, ale duši prasete.
Pomocí této metody můžeme zhodnotit substantivy i adjektivy politiky a státníky, především ale nuly uctívané jako celebrity, s nimiž nám bylo a jest nám dopřáno setkávati se od roku 2003, kdy končil své poslední prezidentské období Václav Havel. K usnadnění výběru se nabízí smrtící kvartet (narcismus, sadismus, psychopatie, machivavellismus), Cimrman (debil, blbeček, debil, blbeček) ,aŠvejk (poloprďoch) a další literární zdroje až po příšery K.J.Erbena.
