Je na čase osvobodit sport. Politika do něj nepatří

Probíhající olympiáda v Itálii a diskvalifikace ukrajinského skeletonisty za zveřejnění fotografií padlých sportovců ve válce s Ruskem znovu rozvířily debatu o tom, zda politika do sportu patří. Podobné spory se však neobjevují jen při olympiádách. Vrací se pravidelně – při mistrovstvích světa, evropských šampionátech i menších mezinárodních soutěžích.

Vždy zazní stejná věta: „Politika do sportu nepatří.“

Jenže pokud se podíváme blíž, zjistíme, že sport je politikou prostoupen od základů. A to není otázka jednotlivých excesů. To je systém.

1. Sport nemá řídit politická organizace
Pokud tvrdíme, že sport je nepolitická oblast lidské činnosti, proč jej řídí ministr? Proč o něm rozhodují poslanci, vláda, hejtmani či starostové? (to vše jsou politici)

Stát je politická organizace – uspořádání založené na moci a rozhodování. Pokud tedy sport spadá pod ministerstvo, je řízen politickou korporací.

To je první zjevný protimluv. Chceme apolitický sport, ale jeho podobu určují politici. Koncepce, priority i přerozdělování peněz jsou vždy politickým rozhodnutím. Nepolitickou oblast by neměla spravovat politická struktura. Je třeba zrušit ministerstvo sportu.

2. Dokud tečou státní peníze, teče i politika
Nejsilnější pouto mezi sportem a politikou jsou peníze.

Stát jako politická organizace vybírá daně povinně. Část z nich přerozdělí do sportu. A poté slyšíme známé věty:
„Česká republika získala tři zlaté, dvě stříbrné a čtyři bronzové medaile.“
„Naši reprezentanti přivezli domů historický úspěch.“
„Ukázali jsme světu sílu naší země.“

Sportovní komentátoři, politici i veřejní činitelé běžně mluví, jako by medaile získal stát sám. Jako by politické uspořádání společnosti běželo sprint nebo stálo na stupních vítězů.

Jenže běžel konkrétní člověk. Trénoval konkrétní člověk. Obětoval roky života konkrétní člověk – ne stát. Každá koruna od státu je politickým aktem – a s politikou svazuje i samotný sport, bez ohledu na to, zda stát do obsahu zasahuje.

Pokud jsou finance vybrány pod hrozbou sankce, nejde o dobrovolnou podporu. A pokud politická korporace sport financuje, zároveň si symbolicky přivlastňuje úspěch. To není neutrální podpora. To je politický kapitál.

Hovořit přitom o „apolitičnosti“ je nekonzistentní. Dokud bude sport dostávat byť jedinou korunu od státu, zůstává s politikou svázán.

3. Odstranění politických symbolů – státních vlajek a hymen
Nejsilnějšími politickými symboly jsou státní vlajka a hymna. Přesto jsou pevnou součástí sportovních událostí.

Sportovec si nevybírá stát, do kterého se narodil. To je náhoda. Vybere si však klub. Vybere si trenéra. Vybere si komunitu, která ho podporuje – morálně, psychicky nebo finančně.

Jakmile však nastoupí pod státní vlajkou a zazní státní hymna, sport se mění v symbolický souboj politických celků. Chceme apolitický sport, ale zahajujeme a končíme jej státními symboly. Další protimluv.

Pokud to myslíme vážně, pak státní vlajky a hymny na sportovištích nemají co dělat. Sportovci by soutěžili jako jednotlivci nebo jako členové klubů. Reprezentovali by ty, s nimiž mají dobrovolný vztah – nikoli politické uspořádání, které je financováno z povinných daní. Sport není soutěž států = politických korporací. Je soutěží lidí.

4. Sport jako nástroj politické prestiže
Olympiády a světové šampionáty se často mění v měření „síly zemí“. Medailové tabulky jsou prezentovány jako důkaz národní úspěšnosti. Politici blahopřejí vítězům a mluví o „skvělé reprezentaci republiky“.

Jenže stát je politická organizace. Politická korporace. Politické uspořádání. A pokud si tato struktura přivlastňuje sportovní úspěchy jednotlivců, využívá je k posilování své prestiže. To je politizace v čisté podobě.

Buď je sport apolitický – a pak nemá být nástrojem státního sebeoslavování.
Nebo přiznejme, že je politický – a přestaňme předstírat opak.

Současný stav je směsí frází a nekonzistence. Tvrdíme, že politika do sportu nepatří, ale současně jej financujeme, organizujeme a symbolicky rámujeme prostřednictvím politických struktur. To není neutrální. To je pokrytectví.

5. Co by to znamenalo?
Skutečná depolitizace sportu by znamenala:

Sport by nezmizel. Zůstaly by kluby, soutěže, fanoušci, mecenáši i dobrovolná podpora. Zůstala by radost ze hry, disciplína, talent i obdiv k výkonu.
Zmizel by však zásadní rozpor mezi tím, co říkáme, a tím, co děláme.

Pokud chceme dál opakovat, že politika do sportu nepatří, musíme být ochotni tuto větu domyslet do důsledků. Jinak zůstane jen líbivým sloganem.

Já osobně jsem pro stoprocentní depolitizaci sportu. Se všemi důsledky. Bez státního řízení, bez státních dotací, bez státních symbolů, bez politického přivlastňování úspěchů jednotlivců. Sport má být svobodnou aktivitou lidí a jejich dobrovolných sdružení – ne projektem politické organizace.

A pokud někdo namítne, že by se stejný princip dal uplatnit i v dalších oblastech společenského života, odpovídám: ano. Konzistence není chyba. Pokud věříme, že něco má být nepolitické, pak bychom měli mít odvahu to skutečně oddělit od politické moci.

Sport je jen jedním z příkladů. Ale právě na něm je krásně vidět, jak snadno si zvykáme na protimluvy a jak ochotně tolerujeme nekonzistenci. Pokud politika do sportu nepatří, pak tam nemá co dělat. Tečka.

Sport patří sportovcům. Ne politickým organizacím.