Článek
V nedávné době český zpravodajský rybníček rozvlnila informace o tom, že jistá restaurace zakázala vstup dětem. Ukřivděné matky i nematky, ukřivdění otcové i neotcové a všichni ostatní ukřivdění a dotčení se začali velmi hlasitě ozývat a dožadovat se svých „práv“. Údajně jde o diskriminaci. Jenomže, ono to má hlubší dopad, než pouze to, zda maminka tříletého X Æ A-Xii se cítí dotčeně. Jde o naprosto fundamentální společenskou otázku. Kam až mají právo se demokraté roztahovat se svou demokracií? Pokud má veřejnost právo demokraticky rozhodovat o tom, kdo do mé restaurace smí, pak má také právo rozhodovat o tom, kdo do ní nesmí.
A obojí je špatně. Tady totiž není co řešit. Můj dům, můj hrad. A každé mámě, které se to nelíbí, by se mělo do jejího obýváku vždy na víkend naskládat pár skvoterů, dokud to taková potrefená husa nepochopí. Jestli pustím cizí robátko do svého bytu, nebo ne, to je prostě na mně. A zrovna tak, jestli si ho pustím do své restaurace. A to platí nejen pro děcka, ale pro kohokoli jiného: plešaté, dlouhovlasé, modrooké, vysoké, malé, tlusté, hubené, stoupence Babiše, Fialy, Okamury, bílé, žluté, černé, zelené, kuřáky, nekuřáky, ochlasty, feťáky, ..... Prostě, já si rozhodnu, koho chci a nechci ve svém vlastním prostoru.
Také si já rozhodnu, jestli se v mým obýváku bude kouřit, nebo nebude a stejně tak si to rozhodnu ve své hospodě. Moje restaurace a můj obývák nejsou veřejná knihovna nebo park. Nepatří všem. Patří mně.
Jakékoli porušování těchto vlastnických práv je nemorální (a to včetně zákona, že v restauracích se nesmí kouřit) a porušuje svobodu. Není důležité, zda je to legální, nebo nelegální. Legálních zvěrstev si lidstvo užilo spoustu. Všechna ta zvěrstva byla sice legální, ale nebyla morální.
Pokud mi může uniformovaný pohůnek demokraticky zvolených sil vyhrožovat, když tam někoho nepustím, pak mi může zrovna tak vyhrožovat trestem, pokud tam mám někoho, koho bych tam dle něho mít neměl. Třeba Žida.
Je chybou si zvykat, že se dá demokraticky v celé společnosti hlasovat o tom, jaká pravidla budou platit ve vašem obýváku či vaší restauraci. Svůj nesouhlas můžete dát najevo tím, že tam nebudete chodit. To je ten nejdemokratičtější a zároveň jediný morálně ospravedlnitelný způsob, jak o něčem takovém rozhodovat.
Já si ve svém obýváku (či restauraci) mohu schovat a obsloužit, kolik Židů chci a nikdo mne za to nemá právo nějak trestat, zavírat, nebo mne dokonce popravit. Maximálně ke mně může odmítnout chodit a nezvat mě k sobě.
