Článek
Agenti kontrarozvědky SMERŠ, mladíci s tvářemi bez výrazu, v uniformách nasáklých pachem levného tabáku, zaraženě o krok ustoupili.
Muž přešel ke skříni. Cítil v zádech jejich pohledy – nenávistné, vítězoslavné. Pro ně nebyl československým generálem. Byl pro ně přízrakem z minulosti, „bělogvardějským vlkem“, kterého konečně po čtvrt století zahnali do kouta.
Otevřel skříň. Na ramínku tam visela Československá generálská uniforma. Čistá, vyžehlená, se všemi vyznamenáními, která si vysloužil v legiích i při budování armády své nové vlasti. Stříbrné knoflíky se leskly v květnovém slunci, které se odráželo od pražských střech. Pohladil rukou hrubé sukno rukávu. V roce 1938 byl připraven v téhle uniformě zemřít na hranicích. Tehdy mu to zakázali politici. Teď mu ji přišli vzít vojáci.
„Bystreje, běljak!“ vyštěkl jeden z agentů.
Ignoroval ho. Sáhl hlouběji do skříně a vytáhl malý předmět zabalený v kousku sametu. Byla to jeho cestovní ikona – drobný dřevěný obrázek světce, který si ruští důstojníci brávali do zákopů jako přenosné okno k Bohu. Tahle ikona s ním přežila nekonečné mrazy na Sibiři i prach exilu. Pro vojáka v poli neznamenala jen víru, byla to poslední kotva k domovu, který mu tito muži v kožených kabátech utopili v krvi.
„Tohle si vezmu,“ řekl rusky, s onou vytříbenou aristokratickou výslovností, která agenty dráždila víc než tasená zbraň.
Ikonu zasunul do vnitřní kapsy civilního saka. Přes rukáv uniformy ještě naposledy přejel prsty, jako by se loučil s přítelem. Nechal ji tam viset – osamocenou, vzpřímenou, jako čestnou stráž v opuštěném bytě.
Když vycházel z domu do vřavy osvobozené Prahy, slyšel z dálky jásot a hřmění sovětských tanků. Lidé na ulicích házeli šeříky na muže v podobných uniformách, jako měli ti, co ho právě tiskli na zadní sedadlo černého vozu. Muž se narovnal, zvedl bradu. Skrze látku košile cítil na hrudi teplé dřevo své ikony. Věděl, že pro něj svoboda právě skončila, ale jeho čest zůstala v tom bytě, zakletá do stříbrných knoflíků generálské uniformy.
12. května 1945, Praha.
Armádní generál Sergej Nikolajevič Vojcechovský, ruský šlechtic, hrdina československých legií, člen Obrany národa a pozdější držitel in memoriam Řádu bílého lva, uděleného Václavem Havlem.
Dne 8. května 2025 byl in memoriam vyznamenán Křížem obrany státu ministra obrany České republiky. Přestože byl československým občanem a jedním z nejvyšších představitelů naší armády, byl ve svém pražském bytě protiprávně zatčen sovětskou tajnou službou SMERŠ.
Tehdejší československá vláda se svého generála nezastala a nečinně přihlížela jeho únosu do Sovětského svazu.
Vojcechovský byl odsouzen k 10 letům nucených prací. Zemřel vyčerpáním 7. dubna 1951 v táboře Unžlag v Irkutské oblasti. Místo jeho hrobu zůstává dodnes neznámé.
