Článek
Ještě v dubnu byl obyčejným dělníkem, který se bál každého stínu a každého hlášení rozhlasu. Teď ale byl zákonem on.
Stál na tmavé chodbě činžovního domu v centru města. Zvenčí, skrze otevřená okna z ulice, sem doléhal podivný, hrozivý hluk. Nebyl to křik, ale dunění. Tisíce šouravých kroků, pláč dětí, štěkot psů a občasný tvrdý povel v češtině. Město se čistilo.
Muž natáhl ruku a položil ji na mosaznou kliku dveří, na kterých ještě visela jmenovka v němčině.
Ta klika byla studená. V té jediné vteřině, než na ni zatlačil, se mu před očima promítlo celých těch šest temných let. Vzpomněl si na strach, na kamaráda, kterého gestapo odvleklo a už se nevrátil, na ponížení, kdy musel na ulici ustupovat z cesty německým uniformám. Měl v sobě obrovský, horký vztek. Ti za dveřmi si zaslouží pykat. Všichni do jednoho.
Zatlačil. Klika klesla a dveře povolily.
Vstoupil do bytu, připravený řvát povely, které jim vtlačili do hlavy: „Heraus! Deset minut! Jen to, co unesete v rukách!“
Slova mu ale uvízla v krku. V obývacím pokoji, osvětleném jedinou stojací lampou, nečekali žádní arogantní okupanti. Uprostřed místnosti stála mladá, k smrti vyděšená žena. V jedné ruce svírala malý uzlíček s peřinkou, ze které koukala hlavička sotva několikaměsíčního dítěte, a druhou rukou tiskla k boku starou, šedovlasou matku, která se celá třásla.
Na stole ležel nedojedený krajíc chleba. Ženiny oči byly plné absolutní hrůzy.
Muž pocítil, jak z něj ten horký vztek bleskově vyprchává a střídá ho těžký, chladný stud. Tohle nebyla válka s armádou. Tohle byl hon na bezbranné. Venku voněl teplý květnový vzduch a on věděl, že tyhle ženy čeká noc, kterou možná nepřežijí. Měl moc otočit se, zavřít dveře a dělat, že v tomhle bytě nikdo není. Mohl jim darovat život.
Jenže z chodby se ozvaly těžké boty jeho velitele: „Tak co to tam tak trvá, Franto? Dělej, máme plnou ulici!“
Muž se podíval na plačící dítě, pak na svou červenou pásku na rukávu. Sevřel pušku pevněji, zavrtal pohled do země a chladným, cizím hlasem, který ani nepoznával, vyštěkl: „Pohyb. Ven.“
Noc z 30. na 31. května 1945, Brno. Během této noci odstartovala událost známá jako Brněnský pochod smrti. Na základě výnosu národního výboru bylo z Brna divoce vyhnáno kolem 20 000 tamních Němců.
Protože většina schopných mužů byla v zajetí nebo musela zůstat na nucené práce, vyhnání postihlo primárně ženy, děti a staré lidi. Byli narychlo vyhnáni z bytů a nuceni jít pěšky zhruba 30 kilometrů směrem k rakouským hranicím.
Pochod provázelo násilí, vyčerpání a absolutní logistický chaos. V internačním táboře v Pohořelicích následně vypukla epidemie úplavice. Podle historických odhadů během pochodu a v táboře zahynulo 1 700 až 5 000 lidí.
