Článek
Starý voják, který zažil Napoleona a prožil na koni půl století, si právě spokojeně utíral mohutný šedivý knír lněným ubrouskem.
Před malou chvílí dojedl svůj oběd. Jeho italský kuchař mu servíroval místní specialitu – cotoletta alla milanese. Flákotu křehkého telecího masa s kostí, obalenou ve strouhance smíchané se strouhaným parmazánem, usmaženou na přepuštěném másle dozlatova.
Radecký, zvyklý na těžkou rakouskou kuchyni plnou knedlíků a hutných omáček, byl tou chutí upřímně šokován. Maso bylo díky sýrové krustě uvnitř neuvěřitelně šťavnaté, na povrchu křupavé a vonělo jihem. Na talíři mu zbyla jen dokonale ohlodaná kost.
„Excelence?“ promluvil tiše maršálův pobočník kapitán von Waldeck, přešlapující po maršálově pravém boku a poklepal prstem na štos papírů. „Kurýr už má osedlaného koně. Čeká na zprávu pro Vídeň. Císařský dvůr žádá okamžité hlášení o situaci zde v Lombardii.“
Radecký si povzdechl. Vzal do ruky husí brk, namočil ho do inkoustu a začal psát. Brk skřípal po papíře a místnost plnil suchý, úřední jazyk vojenské mašinerie. „Situace v Miláně je stabilizovaná. Morálka mužstva vysoká. Přesuny jednotek ku Veroně probíhají podle plánu…“ Písmeno za písmenem, řádek za řádkem. Všechno to bylo nudné, chladné a přesné. Přesně takové, jaké to osmnáctiletý císař František Josef I. v Hofburgu vyžadoval.
Když byl dopis hotový, Radecký brk odložil, posypal papír sušicím pískem a natáhl ruku k pečetidlu s horkým voskem. Kapitán von Waldeck už bral depeši do ruky, aby ji vložil do koženého přepravního pouzdra.
V tu jedinou vteřinu se maršál podíval na prázdný talíř od oběda a vzápětí na suchopárný úřední text.
Uvědomil si, že mladý císař ve Vídni sice potřebuje znát počty bajonetů, ale mnohem víc potřebuje pochopit Itálii. Její duši, její chuť a genialitu, která se neskrývá v pevnostech, ale mnohdy také ve zdejších kuchyních, v hrncích a na pánvích. Ta křupavá telecí krusta byla vlastně tím největším zážitkem a vítězstvím, jaké maršál za poslední měsíce zažil.
„Počkejte, kapitáne,“ sykl starý voják.
Vzal pobočníkovi dopis z ruky. Namočil brk znovu do inkoustu a v té jediné vteřině impulsivního rozhodnutí na samotný okraj přísně tajné vojenské depeše, hned vedle hlášení o pohybu nepřátelských vojsk, připsal rychlým rukopisem osobní doušku:
„P. S. Vaše Veličenstvo, v Miláně jsem objevil gastronomický zázrak. Zdejší kuchaři berou telecí kotletu, obalují ji ve vajíčku, strouhance a sýru a smaží na másle. Je to nepřekonatelné. Doporučuji Vám nechat to vyzkoušet na dvorní tabuli.“
O několik dní později ve vídeňském Hofburgu císařský šéfkuchař zuřivě pobíhal po kuchyni a držel v ruce maršálovu depeši, kterou mu mladý císař osobně poslal s přísným rozkazem. Kuchař byl v koncích – v celém paláci nebyl ani kousek parmazánu. Chvíli panikařil, ale pak se podíval na misku s moukou, talíř s rozšlehanými vejci a obyčejnou strouhanku z rakouských housek.
„Uděláme to po našem,“ zamručel kuchař, obalil maso v trojobalu a hodil ho do rozpáleného sádla.
V tu chvíli kuchyní zavoněl první skutečný vídeňský řízek. Vteřina maršálova rozmaru právě navždy změnila nedělní obědy ve střední Evropě.
Český rodák, hrabě Josef Václav Radecký z Radče(1766–1858), patří k nejslavnějším vojevůdcům naší historie. Většinu své kariéry strávil jako velitel rakouských sil v Itálii, kde si získal neochvějný respekt u vojáků i u dvora.
- Mýtus o řízku: Podle nesmírně populární legendy to byl právě on, kdo v roce 1849 poslal do Vídně recept na cotoletta alla milanese. Vídeňští kuchaři prý kvůli nedostatku sýra recept upravili (nahradili parmazán moukou) a stvořili legendární Wiener Schnitzel.
- Jak to bylo doopravdy: Moderní gastronomická historie (např. výzkumy rakouského profesora Heinze Dietera Pohla z roku 2007) ukazuje, že tato historka vznikla až ve 20. století jako vtipný mýtus. Rakušané smažili maso v trojobalu (např. slavné vídeňské smažené kuře Wiener Backhendl) prokazatelně už na začátku 18. století.
- Stopa vede do Itálie roku 1969: Pohl vypátral, kde se ten příběh vzal poprvé. Objevil se až v roce 1969 v gastronomickém průvodci Guida gastronomica d'Italia (vydaném Italským autoklubem). Italové tam napsali, že Radecký poslal recept hraběti Attemsovi, pobočníkovi císaře. Byla to skvělá marketingová historka, kterou od nich Rakušané s nadšením přebrali, protože se jim líbila představa, že za jejich národní klenot může slavný maršál.
- Nesmrtelný maršál: I když jde o historickou fikci, tento příběh dokonale ilustruje, jak obrovským fenoménem maršál Radecký ve své době byl. Lidé mu připisovali nejen vojenská vítězství, ale i vznik nejoblíbenějšího jídla monarchie. Dodnes po něm v naší kultuře nezůstal jen slavný Radeckého marš od Johanna Strausse, ale v lidové tradici i ten náš klasický nedělní řízek.
