Článek
Napuchlým, oteklým jazykem si opatrně prohmatal řadu horních zubů a skutečně, chyběli mu dva, špičák a řezák, díry byly jak prázdné velké jeskyně plné teplé krve. „Pro pár blbých jablek, Scheiße!“ šeptal zoufale, vzpomínaje na zakázané ovoce, kvůli kterým se seběhlo tohle všechno.
Měli strašný hlad – žaludky se jim svíraly jak klubka hadů. Vojáci, kteří je tu ve skladišti drželi již několik dní, jim jídlo skoro nedávali. A když ano, tak jen plesnivé zbytky, které se na ně stejně nedostaly. A teď ten brutální výprask. Kamarádi po jeho bocích na tom nebyli lépe. Walter chrchlal krev, svíral ruce kolem bolavých žeber a tiše vzlykal. Fritz stál hrdě, pohrdavě shlížel na vojáky, ale jeho oči – ty prozrazovaly vše, nenávist!
Anton znovu popotáhl, odplivl si další chuchvalec krve. Pak přišla další rána pažbou pušky do obličeje – tupý náraz, křupnutí kosti. Bolest mu projela od čelisti do ucha jako žhavý blesk, nohy se mu podlomily a spadl na kolena do páchnoucího hnoje, nad který je před chvílí nahnali. Nechápal tu krutost – proč? Slzy bolesti, vzteku a lítosti se mu vyřinuly z očí, mísily se s krví, prachem a kravským hnojem. „Vstaň, ty německá smradlavá svině!“ zařval hlas a následoval kopanec do žeber – Anton ucítil, jak se mu v hrudi něco zlomilo, dech se mu zasekl.
Eda se k němu sklonil, chytil ho za ramena a pomáhal mu na nohy. „Postav se, nebo nepřestanou,“ cedil Eda přes rozbitou, zakrvácenou pusu, jeho hlas byl chraplavý a plný strachu.
„Co s nimi uděláme?“ zaslechl Anton šepot vojáků.
Heinz se mezitím rozbrečel – slzy mu tekly po tvářích, tělo se mu otřásalo a začal si neovladatelně močit do kalhot. Vojáci se začali smát, jejich smích byl hrubý, jako štěkání vzteklých psů. Pak se ozvalo: „Zastřelte je.“ Smích utichl, vzduch ztuhl ledovým chladem. „Já myslím, že stačilo pětadvacet na prdel,“ namítl jeden z velících, avšak hlasem plným cynismu. „Ne, zastřelte je,“ nařídil velitel tvrdě a bez slitování.
Anton to vůbec nechápal. Koukali do černých hlavní zbraní vojáků – mladých mužů, jen o pár let starších než oni, avšak s tvářemi ztvrdlými válkou. „To přeci nemůže být pravda,“ pomyslel si naposled, když se mu před očima promítli tváře rodičů, smích v zahradě a bezstarostné dny před tím vším peklem. Nebylo to to poslední, co mu v následující chvíli prolétlo hlavou.
6. června 1945, byla na dvoře Postoloprtských kasáren zavražděna pětice chlapců ze Žatce, ve věku 12 – 15 let. Anton Lanka (1930), Walter Junker (1933), Fridrich Korner (1930), Heinz Korner (1932) a Eduard Pachmann (1930).
Příkaz k exekuci vydal Vojtěch Černý (1917–1991), účastník odboje, člen 1. čs. armádního sboru gen. Svobody. Vyznamenán v bitvě u Sokolova, zraněn v Dukelském průsmyku.
Tato poprava předznamenala Postoloprtský masakr, kde bylo bez soudu zastřeleno více než 2000 lidí, převážně Německých civilistů.
