Článek
Venku byl červen, ale v podzemí, stovky metrů hluboko v jáchymovských uranových štolách, na ročních obdobích nezáleželo. Tam vládla jen věčná tma, radioaktivní prach, vlhkost a chlad.
Starý civilní horník a střelmistr Josef stál na prahu kanceláře velitele stráže. V rukou žmoulal propocenou čepici a v uších mu ještě stále znělo to strašlivé, dunivé praskání z hlubin šachty, které slyšel před hodinou. Zával na dvanáctém patře. Rychlý, nečekaný a neúprosný.
Uvnitř kanceláře seděl za stolem mladý poručík SNB. Na stole měl rozložené papíry, klidně potahoval z cigarety a dohlížel na to, aby plány těžby pro Sovětský svaz běžely podle tužkou nakreslených grafů. Lidské životy v jeho dokumentech neměly žádné kolonky. Obzvlášť ne životy těch dole.
„Soudruhu poručíku,“ promluvil Josef opatrně, hlas vysušený prachem. „Na dvanáctém patře to spadlo. Zůstali tam tři muklové z té nové party. Bývalý profesor a dva kluci od letectva. Musíme tam poslat záchrannou četu, dokud mají vzduch.“
Důstojník ani nezvedl oči od papíru. Odklepl popel na podlahu a chladně prohodil: „Žádné lidi ani techniku riskovat nebudeme, střelmistře. Jsou to třídní nepřátelé, zrádci republiky. Šachta se tam stejně měla zavírat. Nechte to být a jděte pracovat na vedlejší blok. To je rozkaz.“
Josef ztuhl. Vteřina ticha v kanceláři byla těžší než všechen ten kámen v podzemí.
V tu jedinou vteřinu se v něm protnuly dva světy. Na jedné straně stál strach – věděl, co komunisti dokážou. Měl doma ženu, děti, mohl přijít o práci, v horším případě skončit v lágru vedle těch, které měl teď nechat zemřít. Na druhé straně stálo obyčejné, čisté lidství. Ti tři muži dole sice nosili vězeňské hadry s bílými pruhy na zádech, ale byli to lidé. Slyšel je kašlat, viděl jejich vyzáblé tváře, když ráno spolu fárali dolů.
Velitel stráže se otočil zády, aby ze skříně vytáhl novou složku. Klapot jeho holínek na chvíli přehlušil vše ostatní.
To byla ta vteřina. Žádné dlouhé přemýšlení. Josef se otočil na podpatku a bez hlesu opustil kancelář.
Sešel dolů k těžní kleci. Když sjel do temnoty dvanáctého patra, nenašel tam strach, ale tiché odhodlání. Ostatní vězni už stáli u závalu s lopatami a krumpáči v rukou. Čekali jen na něj, na střelmistra, který věděl, jak zajistit padající stropy. Josef popadl těžkou sbíječku, zapnul ji a její ohlušující řev prořízl hrobové ticho šachty. Byl to akt čisté vzpoury proti rozkazu shora. Kopali hodiny, rukama odhazovali ostré kameny, bez ohledu na hrozbu dalšího závalu, bez ohledu na tresty, které je čekaly na povrchu. V tu chvíli, hluboko pod zemí, byli všichni svobodní. Protože v pekle jáchymovských dolů dokázali zachránit to nejcennější – své vlastní lidství.
Tento příběh se nestal, nebo se spíše stal vícekrát v několika obměnách a je inspirován skutečnými osudy a vzpomínkami politických vězňů z padesátých let.
Jáchymovské a příbramské uranové doly (tábory Rovnost, Svornost, Bratrství a další) se staly jedním z nejtemnějších symbolů komunistické zvůle v Československu. Prošly jimi desetitisíce nevinných lidí – vojáci, elitní letci z RAF, profesoři, duchovní, skauti i obyčejní rolníci, ale i váleční zajatci. Byli označováni jako MUKL (Muž Určený K Likvidaci).
Mezi roky 1950–1960 došlo v dolech ke 32 tisícům pracovních úrazů. Asi 450 jich bylo smrtelných.
Vězni těžili strategickou surovinu pro sovětský jaderný program v primitivních podmínkách, často bez jakýchkoli ochranných pomůcek proti radioaktivnímu záření a prachu. Závaly, úrazy a těžká onemocnění byly na denním pořádku.
Přestože režim dělal vše pro to, aby vězně zlomil a poštval proti nim civilní zaměstnance, v podzemí často docházelo k projevům neuvěřitelné solidarity. Mnozí civilní horníci (civilisté) riskovali vlastní svobodu, aby vězňům pomohli – pašovali jim dopisy rodinám, jídlo, léky, nebo jim pomáhali při nehodách na pracovišti.
Tento text je poctou všem těm, kteří v nelidském systému komunistických lágrů neztratili tvář. Ukazuje, že i v naprosté temnotě, stovky metrů pod zemí, dokázala zvítězit solidarita a odvaha postavit se zlu.
Zdroje: pametnaroda.cz ustrcr.cz politictivezni.cz Wikipedie
