Článek
Miluju ženatého a mám rakovinu. Nemám ji však proto, že miluju ženáče. Mám ji v genech. Nasála jsem ji s mateřským mlékem.
Asi mám svůj život prožít hodně do hloubky. Když už emoce, tak pořádně silné. Přítel se jmenuje Pavel, je mu čtyřicet devět (mně bude čtyřicet). Obyčejný chlap, jakých je nejvíc. Spojuje nás chemie. Káru nerovného vztahu táhneme desítky let. Rozcházíme se a navracíme, trápíme jeden druhého, sami sebe, pak se zase milujeme jako o život.
Jednou se dokonce sudičky rozhodly dopřát mně to, po čem jsem roky toužila – aby mě Pavel chtěl a chtěl a chtěl. Abych to nebyla já, kdo víc dává a méně dostává.
Známe se už tak dlouho, že mi připadá nepodstatné vzpomínat, jak to začalo. Pro zvědavé – začalo to v práci. Nemohli jsme proti tomu dělat nic, nešlo to. Problém byl, že se Pavel dva roky předtím, než jsme se do sebe zamilovali, oženil. Nevěsta byla těhotná.
Sice mi to vadilo, ale byla jsem jak alkoholik. Závislá. Věděla jsem vždy, že škodím sobě i jemu a že on škodí sobě, mně i manželce. Oba jsme to věděli, ale přitažlivost byla silnější než naše dobré úmysly. Kolikrát jsme si po milování říkali, že tohle není dobře, že to jednou škaredě odneseme.
První pokus vzdát se jeden druhého moc nevyšel ani poté, co Pavel odešel z práce. Jsme fyzioterapeuti. Já pracuji v nemocnici, kde jsme se poznali, dosud, on přešel do nového fyzioterapeutického centra, doplnil si vzdělání a dnes to tam vede.
Odloučení nám prospělo, ještě víc jsme chtěli být spolu. Byla jsem mladá a bezstarostná. Nemyslela jsem na to, že bych měla od Pavla utíkat a hledat někoho, s kým můžu založit rodinu.
Řekl, že se nerozvede. Do vztahu jsem šla s vědomím, že vím a nesmím chtít víc. To se to řekne!
Rodiče netušili, že mám ženatého přítele, sestra Anetka se mnou tajemství sdílela a přála mi lásku. Věděla, že se nedokážu Pavla vzdát. Trpěla se mnou, kdykoli se Pavel neozval. Někdy totiž míval morální záchvaty. To se věnoval rodině a dělal, že neexistuju. Tedy, snažil se o to.
Někdy to období pěkně natáhl. Naučil mě čekat.
Scházeli jsme se v Pavlově tajné garsonce. Centrum i Pavel jsou bohatí. Klíče od ní mi nedal. Trucovala jsem, ale ne dlouho.
Jak říkám, odloučení a různé naschvály naší lásce jen prospívaly. Je to morbidní, ale je to tak.
Když mi bylo čtyřiadvacet, onemocněla máma. Dlouho tajila, že má rakovinu vaječníků. Svíjela se v bolestech, sváděla je na přechod a mě nenapadlo, že v pětačtyřiceti je na přechod mladá. Vím, že některé ženy ho mají i v tomto věku, ale je jich málo. A tak mi máma svým sebeobětováním dopřála ještě něco bezstarostného života a já zasvěcovala Anetku do mých milostných eskapád. Jsem starší o osm let. Máma mě porodila moc mladá. Anetku už si s tátou naplánovali. Já byla dítě lásky, Anetka plánovaného rodičovství. No, hlavně že jsme jako rodina přežili. Naši byli skoro jako kamarádi. Měli přátelský vztah a my s Anet jsme měly šťastné dětství. S rodiči byla legrace. Jezdili jsme na dovolené pod stan, byla to romantika. Nikdy na to nezapomenu.
Když vyšlo najevo, že mamka není v přechodu, ale že jí útroby rozežírá rakovina, řekla jsem Pavlovi, že končím. Výčitky svědomí jsem zaháněla péčí o máti. S Anet jsme se střídaly a byly pořád s ní, táta na to neměl sílu. Chlapi mi někdy připadají děsně slabí. Sesypou se u toho, co ženu jen tak neskolí.
Zatímco táta vypadal, jako by umíral on, umírala máma. Na Pavla jsem sice myslela bez přestání, byl ve mně zažraný jak červ do jablka, ale zakazovala jsem si ho. „Jen když se mamka uzdraví,“ zaříkala jsem se. Zbytečně, i u mně se potvrdilo, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly, jak řekl někdo z našich předků.
Mamku vykuchali jako slepici, ale rakovina bujela dál. Šířila se jí v těle a zvítězila. Mamka se vlastního přechodu nedožila.
Z rodiny zbylo ubohé torzo tří psychických zřícenin. Nejhůř nesl její smrt táta, pak Anet a nejstatečnější, i když také ubrečená a lítostivá, jsem byla já. Snažila jsem se převzít máminu roli, ale tátovi bylo jedno, že vařím, peru, nakupuju. Obešel by se. Ve svém žalu nepotřeboval nic, chtěl jen, aby tu máma byla.
Náš byt ztratil někdejší útulnost. Už v něm nebylo rodinné teplo, které nám dosud připadalo tak samozřejmé.
První jsem se vzpamatovala já. Anetku jsem nechala jejímu truchlení a silou vůle jsem se vzmužila. Blbý výraz pro ženu, ale jiný mě nenapadá.
Anetka studovala střední školu, já vydělávala. Byla jsem hlava rodiny. Táta jako by přišel nejen o manželku, ale i o životní sílu. Pro nic se už nenadchnul. Odmítal jet stanovat na naše oblíbené místo. Také bychom považovaly za rouhání chtít jet na dovolenou jen ve třech. S mamkou odešlo i naše potěšení z cestování.
Do práce jsem chodila ještě raději, protože tam nebylo kdy smutnit. Měnili se mi klienti, většina odcházela uzdravená, napravená. Pocit satisfakce je profesní bonus. Nikoho jsem navzdory žalu neošidila, všem jsem se věnovala naplno. Chodili ke mně rádi, to se pozná. Těšila jsem se na každého z nich, ať šlo o lehčí či těžší případy, muže nebo ženy. Jen jeden klient mě vyvedl z rovnováhy, protože jsem ho nečekala. Pavel.
„Věděl jsem, že mi nevezmeš telefon a neozveš se, tak jsem si řekl, že zkusím svůj šarm takhle,“ řekl, jakmile jsem se vzpamatovala z překvapení.
„Mám se svléknout?“ dělal si legraci a rozepínal džíny, které mu proklatě slušely!
Bylo to tu zase.
Je mazaný, počkal si. Byl posledním „pacientem“. Zapnul džíny a z kapsy vyndal klíče. Zamával jimi a pak mě konečně objal. „Drahá moje, upřímnou soustrast,“ řekl. „Chtěl jsem to udělat dřív, moc jsem na tebe myslel, je mi to strašně líto. Nedovedeš si představit, jak moc je mi to líto,“ drmolil v objetí, které jsem tak potřebovala.
Jen nerada jsem se vyvlékla z jeho náruče, omámená jeho vůní, kterou jsem si pořád pamatovala. Opět jsem byla bez vůle.
Převlékla jsem se z bílého do úpletových šatů, jež mi obepínaly postavu. Ortopedické sandály jsem vyměnila za lodičky. Jako bych tušila, vytáhla jsem je ráno z botníku. Rozpustila jsem culík, pohodila hlavou a sledovala, co to udělá s Pavlem.
„Nech toho, nebo ti tu „udělám ostudu,“ řekl a zvedl se.
„Ještě zavolám Anetě,“ omluvila jsem se a poodešla.
„Potřebuješ to, neboj, o tátu se postarám,“ řekla moje spiklenkyně, jakmile jsem přiznala, proč nepůjdu rovnou domů.
V garsonce jsem nebyla víc jak tři čtvrtě roku. Přesto jakmile jsme tam s Pavlem vešli, zdálo se, že jsme ji snad nikdy neopustili. Mít od ní klíče, řekla bych: „Jako doma.“
Na naší velké posteli zůstalo všechno tak, jak jsme to opustili před maminčinou smrtí. Vrhli jsme se na ni, jako by nabízela pokrm pro dva hladové. No, jak dva nenasycení jsme se chovali, potud paráda. Pak přišly otázky.
„Jak to, že ses mi neozvala? Utěšil bych tě.“
„Vždy se ozýváš ty,“ nedala jsem se.
„Za normálních okolností,“ upřesnil a dodal, že když jsem mu poslala textovku o mámině odchodu, chtěl mě obejmout, ale netroufl si.
„Ono by to ani nešlo,“ odpověděla jsem smutně.
„Já vím, zlato, promiň.“
„Změnil jsi účes,“ konstatovala jsem. „Takhle se jí líbíš víc?“
„Komu?“ řekl pokrytecky.
„Manželce. Jí se líbí ta tvoje patka? Takhle to nosí puberťáci,“ zasmála jsem se a rozcuchala kadeřnické dílo. „Máš na skráních šediny, víš to?“
Zasmál se.
Nechtěla jsem se bavit o jeho rodině, ani o tom, že pro sebe máme málo času. Vždycky to bylo tak, že se začal nenápadně dívat po hodinkách, odložených na stolku vedle postele. Zpočátku mě to iritovalo, mnohdy bolelo, pak jsem si zvykla. Nikdy to nebylo příjemné. Začal štrachat mezi věcmi na stolku a já, jako by to bylo znamení, jsem se šla obléct do koupelny.
„Můžu tu dnes zůstat,“ řekl.
Nedojal mě.
„Žena není doma? A co dcera, ta tě nebude postrádat?“
„Jely k rodičům a přespí tam. Tchyně postonává, tak si obě vzaly dovolenou,“ řekl.
„Proč jsi nejel s nimi?“
„Chtěl jsem být s tebou.“
Ani teď mě nedojal. O jednu společnou noc víc nebo méně, vždycky jakoby se svolením jeho dam. Ale už mě to nebolelo. Nebylo to poprvé ani naposled, do takových situací jsem se v tomto vztahu dostávala často. Patřily k nám.
Chtěla jsem s ním být kdykoli a jakkoli dlouho. I teď. Řekla jsem, že zůstanu. „Akorát mám děsný hlad, dnes jsem neobědvala.“
„Jdi se podívat do lednice,“ vyzval mě. Chtěla jsem na sebe hodit jeho triko, zadržel mi ruku. „Jdi takhle,“ řekl. „Chci se na tebe dívat.“
Ach ne, tohle mi nedělej, skoro ti začnu věřit, že mě miluješ, pomyslela jsem si a triko si oblékla.
V lednici bylo šampaňské. Pavel přinesl sklenky, otevřel láhev a my si přiťukli na žal a na lásku. Bylo to dojemné. Potom nechal přinést večeři z nedaleké restaurace.
Tak nějak jsem si náš život představovala napořád, ale skončilo to ráno milováním. Na snídani nedojedené zbytky z večeře a loučení. On za svými ženami, já za Anet a tátou, který už tak žalem otupěl, že ho nezajímalo, kde jsem byla v noci.
Občasné setkání s Pavlem mi pomáhalo přijmout bezezbytku máminu nepřítomnost. Anet se učila a táta přežíval.
Po mámině smrti jsem přestala chtít mít víc, než kolik mi bylo dáno. Pavla jsem milovala trpělivě a beznadějně. Jestli takhle miluje i on mě, už jsem se neptala. Dřív jsem si pokládala podobné dotazy, ale jen mi to kazilo náladu. Nač se trápit něčím, co nezměním.
Za dva roky jsme zase byli doma schopni žít. Bolest z máminy smrti otupil čas. Anetka měla před maturitou na gymnáziu a chystala se na přijímačky na medicínu. Chtěla se stát lékařkou se specializací na onkologii. Nepochybovali jsme, že bude úspěšná. Dopřála jsem jí čas na přípravu a starala se o domácnost. Dopoval mě Pavel, zdálo se, že jsme z nejhoršího venku.
A taky že jo. Anet začala studovat vysněnou medicínu a odstěhovala se do Brna do bytu, který sdílela se dvěma studentkami.
Táta ztratil zájem o život. Chodil do práce, jinak ho nic nezajímalo. Doma jen seděl a tupě koukal na televizi. Bylo mu jedno, co zrovna běží.
V takovém bezčasí stěží čekáte blahodárný paprsek, který vás zahřeje a navnadí. O to víc překvapí, objeví-li se.
Objevil se i u mě. Pavel na mě čekal po práci s tajemným výrazem, slibujícím nějaké překvapení.
Šli jsme do garsonky. Nádavkem k orgasmu jsem dostala jeho nabídku k soužití.
„My dva?“ ptala jsem se nevěřícně.
„Jo, my dva. Stěhuju se sem. Záleží na tobě. Jestli chceš, můžeš taky,“ vyslovil to, na co jsem čekala tolik let.
„Rozvádíš se?“
Zaváhal, ale lhát nechtěl. Prý ne, ale řekli si se ženou, že si budou žít každý po svém.
„Ona někoho má?“ zajímalo mě, jako bych nechtěla připustit, že to může také být vinou Pavla.
„Nevím, asi jo,“ řekl upřímně. Tohle muži neradi přiznávají, ale měl máslo na hlavě takové roky, že by mi snad neměl lhát. Nechala jsem ho mluvit.
„Už dlouho spolu nespíme, ani si nemáme co říct. Od té doby, co se Katka odstěhovala k Dušanovi, si doma připadáme jako dva duchové. Tak jsme si dali volnost.“
Konečně se mi splnil sen.
Radovala jsem se?
Ale ano, hlavně, že jsem to nebyla já, kdo zavinil jejich rozchod.
Chvilku jsem ho pozorovala. Hlavou mi šly okamžiky, které jsme na této posteli promilovali. Nic jiného jsem s ním zatím neprožila, jen sex. Teď si to vynahradíte, pomyslela jsem si radostně. Přesto jsem ho musela trochu zklamat: „Stěhovat se k tobě nebudu, nemohla bych opustit tátu, když je Anet v Brně, budu sem však ráda pospíchat, kdykoli to půjde.“
„Zlato, jsem ti vděčný i za tohle a promiň, prosím, promiň mi ty roky,“ překvapil mě.
„Není co promíjet, věděla jsem, do čeho jdu,“ řekla jsem.
Život se mi skoro zase líbil. Milosrdný čas se snažil, máma chyběla, ale vzdalovala se mi. Přijala jsem definitivně, že už je jinde. Mohla jsem začít žít naplno.
Pár následujících let se povedlo, až na tátu, který už se nevzpamatoval, tak chřadl, až z toho onemocněl psychicky. Dostal hromadu léků, invalidní důchod a zahrabal se v bytě jak krtek do hlíny. Nemluvil, nezajímal se, a pokud měl co jíst, na ničem už mu nezáleželo.
Abych nežila dva životy, sehnala jsem mu pečovatelku. Nastoupila, kdykoli jsem chtěla z práce k Pavlovi. Vyhovovalo to nám všem. Anetka přijížděla tak často, jak mohla. Poslední dva roky studia však byla víc v Brně než doma. Zkoušky dělala na poprvé, inu, předurčená paní doktorka.
Zvládla to. Na diplom s titulem MUDr. jsem byla pyšná i já. Na promoci jsem Anetce šla já s Pavlem. Táta nemohl. Léky ho utlumovaly. Žil si ve svém světě. Strávili jsme v Brně nádherný den, Anet s Pavlem si hned rozuměli. Pavel věděl, že je Anetka moje vrba.
Sestra pak nastoupila do fakultní nemocnice u svaté Anny. Pronajala si malý byt a oddala se své profesi. Sem tam přijela domů, pohled na tátu ji vždycky rozplakal. Domlouvala mu, snažila se zjistit, je-li šance na zlepšení, ale nedozvěděla se nic, navzdory tomu, že je také lékařka. Tátovi by mohlo být lépe jen v případě, že bych to chtěl on.
S Anet jsme se vídaly, jak to jen bylo možné. Někdy jsem jela do Brna bez Pavla. Dámské sesterské jízdy… Jen… Zdálo se, že je Anet unavená. Domlouvala jsem jí, ať se naučí relaxovat, že nemůže strávit život ve špitále. Smála se, prý má normální pracovní dobu jako ostatní kolegové a ti mají rodinu a ona se o nikoho starat nemusí. Nevěřila jsem jí, s každým dalším setkáním se mi zdála hubenější a unavenější.
Mě práce také bavila, ale měla jsem ráda i ty své dva chlapy, tátu a Pavla. Jeden mě potřeboval, druhého jsem potřebovala já.
Přespávala jsem u něj, jak se mi to hodilo. Občas mě napadlo, že bych s ním chtěla dítě, ale cosi ve mně se hned vzepřelo. „Je ženatý!“
Nikdy jsme o této možnosti nemluvili. Nakonec, šediny už zabíraly na jeho hlavě víc a víc místa. Měl je skoro všude, jen jeho patka odolávala. Nechal si ji, nějak se mu ten účes zalíbil. Patka odvedla pozornost od jeho hranaté brady. Jistě mu to někdo poradil. Vlastně s patkou byl docela fešák.
Čemu se směješ?“ všiml si.
„Že ti to teď sluší, jsi jak teenager.“
„Jo, teenager s šedinami,“ smál se.
„A s pěknou postavou,“ dodala jsem.
Kompliment mi hned vrátil. Fyzioterapeutka. Sportovní vzhled, chcete-li vědět víc. Krátké vlasy, nosím je učesané za uši. Prý mi to tak sluší. Světle hnědé, sem tam, ale ojediněle zatím, šedý vlas. Pavel si dával záležet, aby byl první, kdo objeví každý další.
Žili jsme si v poklidu, jezdili na víkendy do lázní a do evropských metropolí. S dcerou se vídal a vždy mi o tom řekl. Žádné podrobnosti. Ani o manželce. Neptala jsem se, i tak jsem byla spokojená a nečekala žádné zemětřesení. Nebyli jsme na ně ani připraveni, a tak přišlo, přesně podle Murphyových zákonů. Pavel se vrátil k manželce. To byla první rána.
„Promiň, zlato, potřebuje mě,“ řekl a nevysvětloval. Jen mě požádal o klíče od garsonky a navrhl, že to budeme dělat jako kdysi. Že se ozve.
Odmítla jsem to. „Nechci, abys mi volal,“ řekla jsem stroze. Abych skryla slzy, začala jsem sbírat své věci do tašky. Moc jsem jich tam neměla, jako bych počítala s koncem dobrých časů. Pár kousků oblečení, hrnek na kávu, původně mámin, kosmetika, prádlo.
Rozbulila jsem se před barákem, ještě že jsem tam měla auto. Hodila jsem tašku na zadní sedadlo, sedla k volantu, ale neodjela. Musela jsem se vyplakat.
Snad ze sobectví, jež mělo omluvit moji absenci doma, jsem si namlouvala, že je tátovi jedno, zda tam jsem já, anebo pečovatelka. Jakmile jsem se ovšem zabydlela, zdálo se mi, že táta pookřál. Občas zůstal po večeři sedět v kuchyni, nebo šel se mnou do obýváku. Nemluvil, ale v očích jsem zahlédla jiskérku. Ta tam dlouho nebyla. Vědomí, že jsem mu vrátila něco radosti ze života, mi pomohlo přenést se přes pokoření, jak jsem Pavlův návrat k manželce vnímala. Měla jsem s tím počítat. Dali si jen pauzu, nerozvedli se a neuvažovali o tom, ale já káča jsem doufala, že už se k sobě nevrátí.
A tak jsem si zase zvykala na život bez něj. Šlo to, jak by ne? Jsem rozumná dospělá žena. A měla jsem Anetku. Přijížděla častěji, zase jsme byli občas rodina, vzpomínali na mámu.
Blížily se Vánoce, které jsme vždycky slavili spolu, i v letech, kdy jsem žila víc s Pavlem než s tátou. Pavel má pozvání hrdinsky odmítal. Tvrdil, že ho Štědrý večer vlastně nikdy nebavil, a že si ho konečně nemusí připouštět. S dcerou se sešel, dal jí dárky, nějaké si přinesl od ní.
„Lidi z Vánoc nadělají!“, halasil. „Jsou to jen konvenční svátky,“ utvrzoval se.
Když se chce, najde se dost důvodů pro výmluvu.
Po Pavlově návratu k manželce (a vsadím se, že slavili Vánoce tím nejkonvenčnějším způsobem) jsem se na Vánoce s Anet a tátou těšila. Poprosila jsem paní, co k nám docházela - už jsme jí neříkali pečovatelka, ale paní Boženka – aby upekla trochu cukroví. Bylo to fajn rozhodnutí, od Anetky jsem nemohla čekat žádnou pomoc a mně se po práci taky nechtělo vykrajovat a slepovat linecká kolečka.
Paní Boženka toho napekla víc a musím říct, že ani máma neměla tak dobré cukroví. Chodila jsem do spíže napřed jen přivonět, ale také jsem si zobla a těšila se, jak si toho naložíme na tác s Anet i tátou o Vánocích, které se blížily. Pavel se neodvážil ozvat se mi, já to také nezkoušela. Zlobila jsem se. Ne na něj, ctila jsem právo jeho manželky na návrat ztracené domácí idyly, ale nevěřila jsem v ni u nich. Tak jako se rozbitá váza drahocenná ani po slepení už nikdy nebude podobat nové, tak jsem nedokázala připustit, že lze v manželství navázat tam, kde ti dva skončili předtím, než si začali žít každý po svém. Nevěřila jsem, že jí nevadím já, a jemu že nevadí ten někdo, s kým se asi rozešla.
S blížícími se Vánocemi jsem však byla naměkko, ochotná ke kompromisu, kdyby třeba zavolal.
Atmosféra adventu je nakažlivá, dělá nás lepší, učí nás odpouštět a nutí přibližovat se. „Tak ať se přibližují“, řekla jsem si na adresu Pavla a jeho ženy Ivany. Já se budu přibližovat tátovi, předsevzala jsem si. Nakupovala jsem mu dárky, i Anetce.
Pak jsem přinesla domů kapra, mlíčí, vepřové na řízky na Štěpána, hovězí na ptáčky na Boží hod. Brambory jsme měli od paní Boženky z její zahrádky.
Anetku jsme čekali na Štědrý večer odpoledne. Sloužila a volala, že přijede posledním autobusem. Nevadilo mi, že budu chystat sama, když se do něčeho pustím, dělám to s láskou.
Obalila jsem porce kapra, bramborový salát už voněl, táta dokonce ujídal a chválil, ó, to bylo milé. Umělý stromek jsem ozdobila jen svíčkami a pár baňkami, které mi připomínaly mámu. Položila jsem pod něj dárky, podívala se na hodiny a zjistila, že je času dost, a tak jsem usedla k pohádce v televizi a nalila si víno. Táta si sedl vedle mě, další div. Podala jsem mu hrnek s čajem a čekali jsme na Anetku. Pak zazvonil můj mobil. Anetka, viděla jsem na displeji. Čekala jsem omluvu, že vzala službu za někoho potřebnějšího, ale nebylo tomu tak. Volala z onkologie. „Mám to co máma, nedalo se to už vydržet, ještě že to mám v baráku,“ snažila se, ale pro obě to byl ten nejtěžší hovor od zjištění máminy diagnózy.
Táta viděl, jak se mi valí slzy z očí, ale nezeptal se, proč. Chtěla jsem ho ušetřit bolesti, cítil-li by ji vůbec pod těmi prášky, co denně konzumoval, a šla jsem s mobilem do svého pokoje.
„Zachytili jste to, doufám, včas,“ špitla jsem. Anetčino mlčení mi odpovědělo. „Jsi přece lékařka!“ křikla jsem. „Někdy jsme bezmocní i my,“ řekla.
„Přijedu za tebou zítra, udělám tátovi Vánoce,“ slíbila jsem.
Snažila jsem se být tu pro tátu. Prostřela jsem stůl pro dva. Táta jedl s chutí, těšilo mě to. Já se v jídle jen porýpala. Ani cukroví jsem si nedala. Nachystala jsem je do krabičky Anetce. Bylo po těšení se, jak se do něj pustíme spolu u stromku a televize.
Táta si rozbalil své dárky, všechny potřebné. Teplé ponožky, pohodlné bačkory, tepláky, v ničem jiném už nechodil. Zabalila jsem mu i višně v čokoládě, miluje je. Ačkoli bylo cukroví na stole, pustil se do višní. Připadal mi jak dítě s postavou dospělého.
Brzy šel spát a já taky. Místo spánku tu byl děs a strach. Při sevření v těle od stresu či strachu prý umírají miliony buněk a zkracuje se nám život. Nepomohlo mi pomyšlení, že snad po kolegyni udělají lékaři víc.
Na Štěpána jsem po obědě jela za Anetkou. Nad krabičkou s cukrovím se rozplakala. Statečnost, s níž se pokoušela posbírat drobky naděje, byla tatam.
„Pozítří mě budou operovat, uvidíme,“ řekla. Chytla jsem se toho: „Třeba ti nádor odoperují, holt nebudeš mít děti.“
„To by byl v dané chvíli nejmenší problém,“ zamumlala.
Byla sama v pokoji, na Vánoce je každý raději doma, když je to jen trochu možné. U Anetky to možné nebylo.
Jak moc je jí zle, prozrazovaly kruhy pod jejíma šedomodrýma očima, které zdědila po mamce. I kulatý obličej. Máma vypadala stále dětsky, ačkoli ji to štvalo. Vymýšlela účesy, jimiž tu kulatost obalamutí. Anetka se o vlasy moc nestarala. Nosila je do ohonu, na nic nebyl čas. Všechnu energii dávala do práce. O to teď přišla.
Bohužel také věděla víc, než víme my, laici. Nedělala si žádné naděje. Poznala jsem to. Na zpáteční cestě jsem musela dávat mnohem větší pozor na cestu, abych nebourala. Sněžilo, koncentrace na řízení mi trochu odváděla myšlenky od Anet. Až doma jsem to napětí uvolnila. Lehla jsem na postel, hlavu do polštáře a pustila ven nastřádané zoufalství z neschopnosti čelit takému osudu. „Co to je za nemoc, která nás tady požírá? Jak to, že si s ní nevíme rady?“ řvala jsem do polštáře tak dlouho, až jsem vysílením usnula.
Anetku jsem v rekonvalescenci přivezla domů. Situace se opakovala, umírala mi další milovaná. Jak jí den ode dne ubývalo sil, jak jsme se radovaly, když byla v remisi, oč horší bylo přijetí návratu zhoubné nemoci, která jen bere a nic nedává. Sebere vám dítě, muže, sestru, bratra, rodiče, prarodiče. Nenávratně a ještě v bolestech si je odvede kdovíkam. Tenkrát jsem ještě nebyla osvícená, abych Anetce tu cestu přála. Přála jsem jí úlevu od bolestí, kterou jí přinášelo morfium, ale to bylo jen na chvíli. Úlevu navždy jí přinesla až Zubatá. Dostavila se po dvou letech od Anetčiny operace. Tehdy jsem pochopila, že i lékaři jsou bezmocní. Tento boj zatím rakovina vyhrává.
Ptáte se, zda jsem v péči o Anetku myslela na Pavla? To si pište, že jo. Láska si nevybírá čas, láska je s vámi i když vám umírá milovaná sestra, i když ji pochováváte a vysvětlujete tatínkovi, že přišel o dceru. Nadobro. Ještě že ztratil rozum, myslím, že mu to nedocházelo. Nakonec, Anetka byla stále pryč, skoro ji neviděl. Nic o ní nevěděl, už na to neměl. Staraly jsme se o něj s paní Boženkou a snažily se dopřát mu malé radosti v podobně dobrého jídla. To jediné ho těšilo.
Ani na pohřeb dcery nemohl. Byl doma s paní Boženkou, které jsem zvýšila plat, protože péče o tátu byla náročnější. Oblíbila si naši rodinu, nikoho jiného neměla. Tedy, má dceru, ale ta žije v Bruselu, kam šla pracovat po vysoké. Vdala se tam a zůstala. Většinu roku je paní Boženka sama, a tak se stala členem naší rodiny.
Pavel mi napsal, zda smí zavolat. „Ano,“ odpověděla jsem. Podruhé mi vyjádřil soustrast. Trpěl se mnou. Opět jsme se sešli, opět jsme se milovali a vrátili do našeho života staré zvyky. Už jsem neměla sílu na odpor ani na vzdor. Nekladla jsem si žádné podmínky, jen jsem ho potřebovala. Nešlo mi ani tolik o sex jako o možnost schoulit se u něj a být chvíli slabá. Dopřál mi to. Dokonce ho těšilo, že ho potřebuju. O tom, jak žije s manželkou, jsme se nebavili. Nebylo to podstatné, znali jsme cenu života a přijímali ho takový, jaký je. Přestala jsem si vyčítat lásku k ženatému, nakonec, já mu manželství nerozbíjela, a tak jsem se konečně naučila jen přijímat. Všechno, co přicházelo, jsem už uměla uchopit, aniž jsem mučila mozek zbytečným přemýšlením. Naučila jsem se nemyslet na nic, tupě zírat, o to slastnější byla naše intimita. Oddali jsme se jí jen pudově, jako ta zvířátka. Šťastná zvířátka, říkala jsem si.
A jak už to tak bývá, v momentě, kdy přijmete skutečnost bez odporů, začne se k vám chovat víc než přátelsky. Nabízí vám všechno, o co jste dřív tak úporně usilovali. Poznala jsem, že Pavel miluje mě a ne manželku. Nedala mu to co já. Ani nemohla. Mezi nimi byla spíš mesaliance, mezi námi láska.
Teď nás spojilo moje neštěstí. Nabídl mi opět společné bydlení. Odmítla jsem to. Nechtěla jsem způsobit žal dalšímu člověku. I když vím, že ho Ivana nemilovala, že žili vedle sebe, byli rodina.
Jenže čím víc jsem odmítala, tím víc o to Pavel stál. Málem bych nakonec kývla, kdybych nedostala rakovinu. Stejnou jako maminka a Anetka.
Hlásila se nenápadně, ale já už jsem ty příznaky znala. Podchytily jsme ji s lékařkou včas. Šla jsem na operaci a vrátila se domů s prázdným podbřiškem, bez naděje, že budu mít děti.
S Pavlem se vídáme často, rozpaky po operaci a léčbě jsme překonali, ale milování s ním už pro mě není to co dřív. Stačí, že jsem s ním. Miluju se s ním jen kvůli němu a kvůli němu dělám, že je to jako kdysi. Udivuje mě, že teprve teď, když už je všechno tak jiné, je ochotný se rozvést.
Jenže takové břemeno na něj nehodím, a tak odolávám. Vymlouvám se na tátu, který netuší, že možná přijde o posledního člena rodiny. Říkám možná, navzdory tomu, co jsem prožila s mámou a Anetkou, jsem optimistka. Věřím, že já tu rakovinu porazím. Porazím ji láskou a přijetím. Jen až se zase dostaví, pokud ano, uvítám ji, ta bude koukat! Nebudu ji proklínat a odhánět. Nebudu ji ale ani přivolávat. Budu jen žít, den za dnem se radovat z práce, kam jsem se po rekonvalescenci vrátila, z uzdravování klientů, z lásky k Pavlovi, z mé lásky k němu a k tátovi. Uvidíme, jak se jí to bude líbit. Není zvyklá na lásku, všichni ji nenávidí. „Jen přijď,“ říkám jí někdy, když nemůžu usnout. „Jen přijď, uvidíš něco, co jsi ještě nezažila.“
