Článek
Je brzo ráno. Zdá se mi o městě, ze kterého mají každou chvíli startovat vesmírné lodě. Jsem v davu a dojde mi, že něco takového zatím neumím napsat. Začnu dumat, jak bych to udělala. Ale v tom se probudím a vzpomenu si na svůj rukopis, kde žádné vesmírné lodě nejsou. A pokud ho dopíšu nešílená, ani nebudou.
Pak si vzpomenu, že se k němu tenhle týden sotva dostanu. Ráda bych napsala aspoň jednu hezkou scénu z kuchyně. Ty mi jdou. Umím vaření, rutinu, smutek, chutě i choutky. Houpu se někde mezi králíkem a špeclemi, když mi agresivně zazvoní telefon. Volá Saša ze stavby. Vysvětluje mi něco, čemu vůbec nerozumím, ale předstírám pravý opak.
Odkývu to, sednu za stroj a zkouším navázat. Marně. Uhnu k jiné agendě v naději, že to půjde lépe. Nejde. Dnes bolí i trojčlenka. A rozchodit podepisování přes iSignum mi připadá složitější než kosmický program ve snu před chvílí.
Začne se ve mně blýskat. Rychle projdu všechny možnosti. Od vrozené hypersenzitivity přes perimenopauzu až po amyloidní plaky. Orosím se u představy, že se jednoho dne všechny protnou.
S cukrovo-kofeinovým dopingem nakonec udělám většinu toho, co se po mě chce. A ještě odcvičím sestavy Cindy a Claudie, které mé tělo zná nazpaměť z devadesátkových VHS.
Ani endorfiny ze stovek výpadů neodkloní můj neklid.
„Snažíš se málo,“ ozve se ve mě věta mého táty. Nereaguji. Protože si ještě lépe pamatuji jeho další větu: „Vysvětlování je známkou slabosti.“
Sednu si ke svým kytkám na parapetu a deset minut s nimi poctivě civím z okna. Fialový hyacint, cyklaménová orchidka a něco, co nevím, jak se jmenuje, ale říkám tomu žabka.
Pohladím žabku po nejmenším výhonku.
I on se rve nahoru.
A vůbec netuší, jestli to dopadne.
