Článek
Je osm ráno. Dlažební kostky zatáčejí na jinou stranu snad každých padesát metrů. Kolem něj to byl vždycky labyrint. Na místě zjistím, že kavárna je už otevřená, ale stejně se rozhodnu počkat venku.
Chci pozorovat, jak rozvlní vzduch. Dívat se a čekat na chvíli, kdy to vlnění dorazí až k mému oblečení a pošimrá mě. Nevím, z které strany přijde. Přeji si, aby to bylo zprava, protože zleva je ulice strašně krátká a na celý úkaz by nebylo ani deset vteřin.
Připluje zprava.
Na vlnách z uplynulé noci, šťasten, jak ho vídám málokdy. Vlnění vyplaví na břeh i kusy našeho příběhu. A taky texty, co jsem od něj kdy četla, najednou vstanou a vstoupí do kavárny s námi. Ještěže je tam prázdno, říkám si, když objednává snídani hlasem, jako by měl zrovna přednes. Aspoň ty vajíčka budou chutnat po verších, zamyslím se a poslouchám u toho, jak se v noci měl. Kdo tam byl, s kým si vyprávěl a o čem. Jak se u toho cítil, poznám z toho, jak dneska dýchá.
Pak si vyměníme knížky, co jsme si přivezli, a přestože máme už jen pár minut, dostane mě svými slovy na místa, o kterých jen nerada připouštím, že ve mně jsou. Přesně jako v těch kusech našeho příběhu. Celé spektrum šílenství za rekordně krátký čas.
Ukočírovaného.
Povede se nám i pohoupat. V sítích, kde naše věty umí občas spočinout. Chvíli se válet a líně čekat, co bude to další chvění.
Mám to s ním vypočítané.
Z empirie vím, že vydržím přesně do loučení v 9.30. Ale dnes mě chce vyprovodit kus cesty. Dojdeme až k soše ženy, která je celá z písmen. Sedí na stříšce nad vchodem domu. Jednu nohu má nataženou, druhou pokrčenou a odevzdaně se opírá o levou paži.
V mém světě ji udělal on. Ale to mu už nestihnu říct. Mé tělo řve, že mám jít. Ještě minuta a vrátí se to. Celé to spektrum.
Závěrečné objetí trvá přesně pětapadesát sekund. V těch zbylých pěti se znovu narodím.
Do smutku z toho, že dnes už to dokážu.
