Článek
Každý dům nebo obchod, který míjíme, mě napřimuje. Knihkupectví, květinářství, dirndlovny, ale i restaurace a kavárny. Jsem neskutečně pozorná. Už už chci vyskočit a běžet se podívat dovnitř, jestli tam náhodou není. Mohl by přece být ve Frauenkirche, stejně tak jako v některém ze stánků na Marienplatz, n’est-ce pas?
Sleduji svůj obraz ve výloze a přes něj sestru a neteř, jak pročesávají krámek na vlasové jehly, sponky a kartáče. Zejména u neteře se teď zjevuje poměrně často, ale nikdy není možné polapit jej plně. Na vteřinu ho má v smíchu, takovém tom, když hodně vytryskne. Pak se někdy mihne v jejím hlase, nejvíc, když ho rafinovaně ztišuje. I na řasách ho teď mívá, jak si je začíná řasenkovat, ale nejvíc jsme se s ním v Mnichově potkaly v jednom obchodě, který byl až po strop narvaný holkami v jejím věku. Je to takový obchod, kde každý kus oblečení má vzadu křídla z flitrů. A to je potřeba mít. Stejně jako vlastnit čtvery různé houbičky na makeup, umět si bleskurychle natočit vlasy na ponožky nebo pít ube cloud, u kterého dokonce i já váhám, jestli tam náhodou někde uvnitř nebude.
Neteř vůbec je teď jeho hlavní nositelkou. Nebo se na něj skrze ni dokážu jen lépe rozpamatovávat, protože když bylo dvanáct mně, soustředila jsem se na něj už docela pravidelně. Zhruba v tom čase jsem na něj začínala cíleně číhat a poprvé jsem jej zatoužila polapit, zatímco jako dítě jsem se jen donekonečna udivovala, že prostě je. A pak zase řvala tak, že jsem nemohla ani dýchat, když najednou nebyl.
Když dorazíme do Alte Pinakothek, je tam, to se ví. To už ho cítíme všechny tři skoro pořád a významně při tom na sebe pomrkáváme u jednotlivých obrazů, ze kterých střídavě více nebo méně vane do prostoru. Opravdu vane, až to příjemně ofukuje, když před těmi díly stojíte. Vítězem omamného vání se stane portrét Madame de Pompadour od Françoise Bouchera. Vypadá na něm, jako by jej měla nejen ona a každičký záhyb na jejích honosných šatech, ale i každé písmeno v knihovně na pozadí. A taky brk a svícen na stolku, dokonce i růže spadlé na podlaze ho mají v každém povadlém okvětním lístku.
Notnou chvíli na ten výjev hledím a pak samozřejmě začnu pochybovat. To bude nějaký trik, to není možné, mít ho takhle opulentně a úplně až po okraj a jakoby nastálo až jaksi věčně. Kde to jsme? V osmnáctém století. No tak to potom ano. Rokoko jako Ludwig filtr na Instagramu, takže ho v něm nejde nemít, navíc, když Boucher byl takový mistr. No dobře no.
Spokojeně-nespokojená ho pak večer zakouším ve dvou různých kebabech. V každém jinak, ale v obou přesvědčivě a jednoznačně. Ještěže sestra rozhodla otestovat dva různé zdroje, patrně má s jeho hledáním i nacházením nejvíc zkušeností. Usoudím to i podle toho, jak velmi nás chtěla vzít do Olympisches Dorf. Tam se v neděli roztahuje v každém domečku pro studenty a nejvíc je přítomen u památníku obětem atentátu na letních olympijských hrách v roce 1972. Tam si upřímně přeju, aby v některých svých formách radši existoval míň. Ideálně vůbec.
Ale to by pak nebyl on.
Po návratu domů mě sejme, kolik práce tady zůstalo bez dotyku. Je jí tolik, že najednou nemám sílu ani vybalit tašky. V noci píše sestra, že neteř měla také krizi. Na jiné téma, ale to je jen jeho maskování. Tak moc bych někdy chtěla, aby po takových víkendech dokázal přenocovat pěkně v předsíni. Sestra s neteří mají dokonce předzahrádku. Proč se někdy v klidu neuklidí tam a nerozprostře se do trávy pod první spadané listy?
Ale to by pak nebyl on.
