Článek
Poslední dobou stále častěji sním o vnoučatech. Dokonce i mimo ovulaci a mimo podzim, takže je to už vážné. Teď, když venku vše září, se to pochopitelně ještě zintenzivňuje. Představuju si, jaké bych jim vymýšlela apaluchy, kde bych je vláčela po přírodě, co všechno nevhodné pro jejich věk bych jim četla, jaké umění a kulturu bych do nich cpala, jak proti vůli jejich, tak proti vůli rodičů, ó to by mě bavilo velice. Je to rozhodně jeden z nejlepších filmů, jaké se mi teď v hlavě promítají, a že je konkurence veliká!
Samozřejmě se nemůžu stát babičkou jen tak, to bych nesměla přeskočit její prerekvizitní fázi, a možná ani to by nestačilo, tak nejistá dnešní doba je. Říkám si ale, že bych mohla být skvělou bacechou, kdyby na to přišlo.
Dokud někdo z mé polyandrické družiny na tuto poptávku adekvátně nezareaguje, procvičuji si své schopnosti kazit děti alespoň jako teta a i to je moc fajn. I když… tam už se také objevují jisté touhy, jak to říci jednoduše? I tam už fantazíruji o tom, jaké to bude, když tyhle děti budou mít svoje děti. A vidím to do naprostého detailu, byť tomu nejmladšímu, které občas potetuju, je teprve pět.
Nevím co to, ale pořád to táhne víc a víc ke stáří, kde jsem krásná jak pozdní lednové ráno, kdesi na vesnici, mírně kopcovité, do domu, v němž žiju sama nebo s někým, kdo je alespoň trochu jak já, ale zase ne příliš, aby to bylo vyvážené.
Ten dům je vidět z dálky, když se k němu jde, ale není snadné k němu jen tak dojít, musí se do jeho útrob tak trochu putovat a cesta umí být zrádná. Přesto do něj opakovaně přichází člověkové a člověčice z nových generací, když se jim něco mimořádného stane.
Třeba, když přečtou Kafkův Zámek, tak to se ani nemusí ohlašovat předem, prostě přijdou a jsou tam, ani mluvit o tom nemusí, protože to je snad jasné, co se jim právě stalo. Vůbec bych celé ohlašování se předem zrušila, teď když nad tím přemýšlím, ono už ujít to až k tomu domu je až až.
Já sama v tom domě čtu a píšu a taky dělám hromadu věcí rukama. Až si jednoho dne všimnu, že mám dlaně celé černé od bradavic, nebo spíš lanýžů, abych byla přesná. A ti příchozí, co právě prožívají toho Kafku či něco podobně zásadního, mi je můžou loupat, vlastně jenom jim to jde sloupnout, nikomu jinému, ani tomu, kdo tam se mnou žije ne. A jak ty černé lanýže olupují, tak pod nimi je zdravá růžová kůže, ale i kořínky, a rychle to celé zas dorůstá, aby bylo co loupat, když přijdou další. A po nich další a další.
Protože ty ruce musí a nesmí zůstat černé. A ty lanýže se musí a nesmí sníst. Protože, jak člověk člověkem stojí, vše, co z něj a v něm září, by se do toho domu propadlo.
