Článek
Když jsem naposledy jela na Spiš, snila jsem, jako vždycky. V autě nebo ve vlaku, to nejde nesnít a nepředstavovat si, co všechno by v životě ještě šlo udělat.
Například svatbu.
Hned, jak dokončím stavbu, ne, radši až po té další stavbě, aby se to všechno stihlo pořádně připravit! Taková svatba podle mých nejtajnějších přání, to není jen tak. Taková svatba by trvala alespoň týden, lépe deset dní, a hosti by mohli přicházet i odcházet, kdy by se jim zachtělo. I vracet z půli cesty domů by se mohli, protože některým by doteklo až tam, o co vše přicházejí, když na té svatbě už nejsou.
Teď místo a program, ano místo a program, to musí být naprosto výjimečné.
Itálie?
Třeba.
Tam by se mi líbily cypřiše a renesance. Takový program, jaký já bych tam chtěla mít, tak takový by dokázali dát dokupy pouze tři lidi na celém širém světě. Díkybohu je dneska už znám dost dobře na to, že bych je na tvorbu toho programu umluvila. A oni by zajásali, ó Ádonái, takový program, to my chceme dělat, protože s tímhle budžetem a takhle vynikajícím záměrem, to se to dělá skoro samo.
Co by se na takové mé svatbě dělo?
No přece psalo a četlo!
To především, ale povolila bych i divadlo, výstavy, dílničky pro děti, hodně dílniček, aby dospělí mohli mít nožky vyložené a duše vyklidněné. Postýlky a hry pro pejsky by tam byly, to dá rozum. A po dlouhých konzultacích s těmi třemi programovými ó Ádonái bychom určitě nalezli i hudbu, kterou mé citlivé uši snesou a mé tělo se jí potěší.
Vše by probíhalo v nespočtu jazyků, protože hosti by byli z mnoha různých zemí a sama nevěsta by to vše chtěla slyšet minimálně v pěti, neřkuli v osmi. Různě velké scény by střídaly skrýše pro introverty. Byly by to takové speciální tiché nebo spinkací zóny, které ještě potřebuju domyslet, jak by přesně fungovaly, protože hlavně já sama bych většinu času chtěla v takových zónách trávit.
Když dojedu domů na Slovinky, jsem tak nasycená tím báječným sněním, že mi ani není líto, že takovou svatbu asi nikdy mít nebudu. Stejně takové místo, jako já bych si přála, snad ani není. A vlastně taky nemám ženicha, na toho jsem ve snění úplně zapomněla, omlouvám se vám, pane. A zatím ani rozpočet na takovou pompu nemám, i když tam se roček po ročku alespoň přibližuju.
V Slovinkách, v dnech plných klidu a zahrady, na tu svatbu už skoro zapomenu a raduju se, kolik jsem ušetřila a kolik jsem svobodná, tak velký dobrý to je, libuju si. Pak ale po cestě do Prahy vystoupím o zastávku později a ocitnu se ve Valdštejnské Lodžii.
A tam se ta moje svatba koná!
Poznám ji okamžitě podle těch skrýší pro introverty, které fungují tak dokonale, že když do nich začnu mizet, nikdo si toho ani nevšimne. Čte se tam i píše, hraje muzika i divadlo. Jsou i výstavy a kostel a vršek Zebín jako na obrázku.
A Lodžie?
Lodžie je to místo.
Zjevení v krajině, které se vznáší a nevzlétne do nebes jen díky čtveré šňůře lipových korun, jíž je něžně připevněné k Jičínu.
Jak velcí k malým, jak Novopacko k Jičínsku a někdy taky k Pražsku. Jak manýrismus k dnešku, jak umění ke kýči.
Jako smrt k životu.
