Článek
Minule, když mi bylo hodně těžko a modlila jsem se ke svaté Barboře, aby mě vyvedla z podzemí zas na světlo, doporučila mi na mé trápení četbu Shakespeara. Rozhodla jsem se, že se tomu raději vyhnu, protože by to bylo na dlouho – s tím vším, co dneska vím a znám, bych to teď četla už asi až do smrti.
To dřív postavím dalších deset činžáků – řekla jsem si – a celé jsem to uzavřela tím, že se teď radši budu modlit k Svatému Jiřímu. Ten to s příšerami umí ekvivalentně dobře jako Barbora s temnotou. Než jsem ale stihla převýhybkovat, otevřela jsem – Bože, jak neuváženě – sbírku povídek od Borgese, a tam – hned na začátku jednoho z textů – na mě číhala past:
„O God, I could be bounded in a nutshell
and count myself a king of infinite space…“
Hamlet, II, 2
To si samozřejmě pamatuju! Ale nejsem si jistá, takže se musím zvednout a to třitisícesedmnáctigramové souborné dílo přivléct a otevřít a tam najít, jak přesně ta věta pokračuje a už to vidím, že dneska nic jiného neudělám, protože si tu hru budu muset přečíst a prožít zas celou. To bude minimálně mínus jedna bytovka, katastrofizuju v duchu.
Ano, přesně tak, strana 1031
„… were it not that I have bad dreams.“
Takže celé dohromady:
„O God, I could be bounded in a nutshell
and count myself a king of infinite space,
were it not that I have bad dreams.“
To jsem přece kdysi věděla i o půlnoci, ale teď mi to vytěsnily přípravy na žaluzie, obklady a klimatizace. A to i přesto, že do dnešního rána se mi zdála monstruózní bojová scéna a já prosila svého strýce na kolenou, aby mi dovolil vypátrat hlavního padoucha, protože jsem neochvějně věděla, že já, jedině já ho dovedu najít!
Teď zpátky k „bounded in a nutshell“.
Když jsem v sobotu projížděla Slovenskem a pátrala po stopách svých předků, byla jsem přesně v takové ořechové skořápce – sama se svým nekonečným vnitřním prostorem, plným imaginárních i živých postav. Nejkrásnější bylo, jak se ty živé a imaginární prolínaly a do toho se mísily s mými mrtvými.
To vše probíhalo v několika různých jazycích, počasích i ročních obdobích současně. Velkolepé univerzum, ve kterém já, jedině já, jsem byla královnou! No dobře, byl tam ještě Ptačí Král, což je nová postava z jednoho z mých snů právě putující do jedné z mých zatím nenapsaných knih, ale o něm vám v téhle fázi nemůžu nic, ale opravdu nic říct.
Toulala jsem se napříč krajinou a zastavovala na hřbitovech – kde moji předci bydlí – myla jim náhrobní kameny, zdobila je vkusnými věnci ze slaměnek a šišek a kulantně z nich odstraňovala olezlé andílky, vybledlé umělé kytky a polorozpadlé kahance.
Dojela jsem až na předměstí Linze, do Leondingu, což byl kdysi osamocený majer v polích, kam moje prababička jezdila na roboty. Pradědeček chtěl, aby tam zůstali, ale ona, že ne, že si raději doma za vydělané peníze nakoupí pozemky. Když to udělala, komunisti jí všechno vzali a pradědeček dodneška odpočívá v pokoji s tím, že měl pravdu.
Takový božský klid mohli v tom Leondingu mít.
A já bych dnes nosila dirndl a měla ve věcech nemilosrdný ordnung. Místo Shakespeara bych četla pastýřské balady, které čtu stejně, protože miluju ovce, ale pořád nemám papíry na traktor, co bych v Horních Rakousech určitě už dávno měla.
A byla s nimi šťastná až do smrti.
„were it not
that I have
bad dreams.“
