Článek
I.
Popadla chladné kovové madlo a zatlačila do něj vší silou, co jí po neklidné noci ještě zbyla. Když se prodrala ven, pocit vítězství okamžitě vystřídal náraz o ledový vítr, který za pár vteřin pronikl do každé dutiny jejího těla. Foukal a vířil se nejvíc na bedrech. Měla pocit, jako by je měla obnažená a s každým krokem to studilo víc a víc. Pro začátek se musela prodrat hranatými větami přeplněného náměstí. Dnes obzvlášť se na něm pečlivě slabikovalo každé jedno slovo a přízvuk skřehotal všude, jen ne tam, kde ona toužila slyšet. Na konci úzké ulice ji normálně čekalo vysvobození, ale ani široký bulvár jí dneska neposkytl úlevu. Celý výhled jako by vyplnila budova úřadu, jejíž obrovská okna každým metrem rostla. Sklopila oči, rozeběhla se a s ní i hejno starého listí, dosud netečně ležícího na zemi. U vchodu ji vcucly otáčivé dveře. Horký fén ji zpomalil a na vteřinu povolil její křeč, o to víc ale usilovala, aby tam byla co nejdřív. Schody brala po třech, a když se za ní s duněním zabouchly dveře do kanceláře, neměla energii už ani na leknutí.
Když ale spatřila objemnou krabici uprostřed oválného dubového stolu, kterou si tam večer předtím přichystala, okamžitě ožila. Odložila si kabát, pečlivě si umyla a osušila ruce a z kůzlečí kabelky vytáhla kapesní nůž. Karton prořezávala tak, aby co nejvíc skřípal, aby všechny její zuby konečně vyplnil pocit, jako by se chtěly samy vytrhnout, aby už neměla kůži a chloupky, ale spíš reliéf teček a nepočítaně bodlinek.
To milovala.
Když skončila, zaklapla nůž, až to hlasitě cvaklo, a z krabice vytáhla objemný černý pytel. Potěžkala ho oběma rukama a položila na plochu velkého stolu obklopeného rourkovými židlemi. Dlaň opocenou od igelitu si opláchla minerálkou. Blyštivé kapky stékaly po prstech a vsakovaly do tlustého koberce, jehož červenozelený vzor se natahoval a stahoval. Tam a zase zpátky.
Dýchala.
Pak uklidila nepořádek, posadila se ke stolu přímo před pytel a zapálila si stovkovou cigaretu. Kouř vyfoukla nosem a našponovaná záda na chvíli nechala zbortit do opěradla za sebou. Znovu otevřela kapesní nůž a bříšky prstů projela po jeho rukojeti. Dva drobné hřebíčky držely leštěnou kost pod čepelí z tmavé damascénské oceli. Otřela ji do hadříku na brýle, aby byla dokonale čistá, postavila se a přitáhla k sobě pytel. Špičkou čepele projížděla přes zatavenou linii, nedovolila si vychýlit se ani o milimetr, dlaň se jí potila a vrátily se i bodliny. Všechny najednou. Už u prvního vpichu ho poznala nosem. Jeho pach ji držel v koncentraci. Stáhla a zahodila igelit, zavřela nůž a uvelebila se na ploše vedle něj. Natáhla si rukavice z bílé látky a opatrně ho rozprostřela na lakovanou dřevěnou plochu. Když ho uviděla, dostala chuť si na něj lehnout.
Ovládla se.
II.
Probudila se jako rozladěný hudební nástroj. Jakmile si ale vzpomněla, co ji dnes čeká, každý sval si hned našel své místo. Výborně, takhle to mám ráda, pomyslela si, odtančila do kuchně a udělala si studenou snídani. Od té doby, co si ho přivezla domů, už radši nevařila. Chtěla, aby v bytě voněl jen on. Od jídelního stolu bylo vidět do úzkého pruhu chodby.
Byl tam. Čekal.
Víčka si obtáhla tenkými černými linkami, zdravíčka si dnes vybrala lehce do oranžova, vlasy vyčesala do vysokého ohonu a vzadu si je ještě upevnila sponkami. Natáhla si lehce třpytivé punčochy a oblékla decentní šaty z jemného hedvábí.
Sasanky venku naznačovaly, že zlatý čas odchází, ale ještě nebylo po všem.
Obula pohodlné lodičky na klínku a zabalila se do něj jako do měkoučkého županu. Na závěr zavázala pásek na pevný uzel a dlouze se na sebe zadívala v zrcadle. Přes hedvábí cítila každý jeho záhyb jako na nahém těle.
Vypadáš, jak bych to řekl, jako panenka, uznal nový nápadník, když se potkali u brány do parku. Děkuji, řekla suše a velkoryse mu odpustila slabší slovní zásobu, kterou se vyznačoval. Vykročili do ostrého předjarního světla, které hřálo o dost víc, než by si přála. Konečně se otepluje, zima u nás je nekonečná, konstatoval mladík opakovaně. Čím víc to zdůrazňoval, tím nepravidelněji jí bušilo srdce. Když dorazili na zahrádku kavárny, sedla si do stínu a nápadníka nechala zmizet v bistru. Hlasitě oddechovala, když se vynořil s kávou, rybízovým koláčem a čokoládovým dortem. Je ti dobře, zeptal se ustaraně, když pokládal obsah tácu na dřevěný stůl s velkými mezerami mezi jednotlivými prkny. Cítím se skvěle, usmála se na něj skoro něžně. Jako dítě jsem nejedl nic než rybíz, rodiče ze mě byli zoufalí. Koukám, že se to s tebou táhne dodneška, neodpustila si tentokrát. Ne, ten je pro tebe, já si vezmu tenhle, a tady máš kávu. Postrčil k ní šálek, ale jeho okraj zavadil o mezeru mezi prkny tak, že se celý jeho obsah převrhl na liščí límec na její hrudi.
III.
V koupelnovém zrcadle se skvrna pozvolna měnila ve velkou svírající dlaň. Věděla, že nesmí použít vodu, ale tření křídou vše jenom zhoršovalo. Zkusila jemné tření a ošetřování jedlou sodou, mnula ho a hladila, ale kávový povlak se pořád jen zvětšoval. Vyčerpaná neúspěchem se nakonec odebrala do obývacího pokoje a tiše se zasunula do útrob pohovky. Když se ráno probudila, kožešinový límec měla utažený až ke krku. V jeho pachu se kromě kávy, křídy a sody, začínalo rozkládat mléko. Pomalu se zvedla a zamířila do koupelny, kde byl puch ještě výraznější. Lepil se jí na obličej, prsa i nohy. Měla ho plné vlasy a když jí pronikl do úst a nosu, začala se dusit.
Hořela.
Póry jí vstávaly, natahovaly se a znovu stahovaly. Vlhkými prsty nahmatala uzel na pásku a chtěla ho rozvázat, ale byl tam jen kámen. Pustila na sebe proud vody a třela se šamponem, dokud se celá neproměnila v bílý oblak. Nasákla a ztěžkla tak, že si musela lehnout na dno vany. Neměla sílu zastavit sprchu, z níž na ni dorážely ostré jehličky a jejich hukot už nedokázala rozeznat od vlastních vzdechů. Nakonec se jí ale podařilo zázrakem natáhnout nohu a baterii zaklapnout. Pak usnula.
Když se probudila, většina vody už odtekla a konečně se jí povedlo alespoň posadit. Nozdrami vtáhla zbytky páry promíchané s molekulami ostatních pachů v bytě. Vše kolosálně smrdělo. Každý pach, se kterým ve své špeluňce kdy bojovala, zesílil na desetinásobek. Bylo to k nevydržení. Zapřela se o okraj vany vší zbylou silou a vydrápala se ven. Osuška se jí v rukou měnila na valchu, tak moc to bolelo, když se chtěla utřít. Navíc jí začínaly vypovídat službu i končetiny, poslední, co se jí ještě povedlo, bylo sáhnout po krému, aby se namazala. Dotkla se tváře a polekala se. Uprostřed obličeje nahmatala cosi lesklého, na konečku černého a mnohem drsnějšího než její pleť. Zuby rázem vyplnil pocit, jako by se chtěly samy vytrhnout. Mrskla zadkem a všimla si, že poprvé po několika měsících necítí na bedrech ten odporný chlad.
Po čtyřech se přesunula do kuchyně, vyskočila na parapet a dlouze se zahleděla z okna.
Sasanky venku naznačovaly, že zlatý čas přichází teprve teď.
