Článek
Vzbudí se na opakované hraní stupnic. Pořád s tou samou chybou. Pak pár primitivních skladeb a znovu. Úplně stejně jako každý den. Nejde to vydržet už ani minutu, musí okamžitě ven. Rychle si zabalí věci a vyrazí do knihovny Sainte-Geneviève.
Cítím, jak ji od těžké aktovky přes rameno bolí pod pravou lopatkou. Jak ji škohlí nové černé balerínky až do krve, ale ona to nevzdá a rozchodí je. Směju se, jak se rozčiluje, kolik je tady psích hoven. A jak ještě neví, že v Praze to zanedlouho nebude lepší.
Rozhodnu se jít s ní do Louvru.
Na mě trochu moc klasika, ale ona tam ráda bloudí mezi krajinkami od Corota. Prý jí pak méně chybí příroda. Vášnivě argumentuje, že je tady ztvárněno víc zvířat a stromů, než jsme kdy obě viděly pohromadě. Je tak mladá, přesto jí musím dát za pravdu.
Když zabloudíme tak, že už neumíme najít cestu ven, v Mezopotámii potkáme další Elenu. Ta je takovým mým věkovým přestřihem. Nevnímá ani sochy, ani malby, ani amfory. Jediné, nad čím žasne, je, jak tohle mohl někdo dát dohromady. Kolik to celé stojí a kolik asi tak ročně vydělává. Jak je to postavené a proč zrovna takhle. Do toho nám dokola vypráví o hliníkovém krytu na lešení ve tvaru legendárního kufru Louis Vuitton ve velikosti celé fasády. Viděla ho dnes na Champs-Élysées.
„Jasně, že z přestavby baráku vytěžíš tu nejluxusnější reklamu, ale v Praze bys tohle vyřizovala dýl než celá ta přestavba trvá!“
Je militantní, ale taky má pravdu.
Odpoledne v Marais a v Latinské čtvrti společně potkáme Elen tak deset. Pro každou z nich je tady specializované knihkupectví. Nosy mají zabořené do knížek, kterých se nemůžou dodechnout, a jen tak tak je neznehodnotí svými slinami. Tolik slasti, že radši odvrátím zrak.
Zadívám se do dálky, severovýchodně směrem k Père-Lachaise, a tam ji uvidím. Sedí na lavičce. Po levé straně má obláčky z usoplených kapesníků a po pravé rozpůlené vlastní srdce. Kolem sebe na zemi různě poházená cizí srdce, co polámala ona.
Tolik smutku, že nebýt v Paříži, tak to ani jedna neuneseme.
Když se na večer vracím domů, najednou si všimnu, že za mnou potichu kráčí celý dav Elen. Ohlédnu se. Dělají, jakoby nic. Pohnu se, pohnou se i ony. Podívám se doprava, všechny taky, doleva… a tak dál.
Jako by to byla ta nejnormálnější věc.
