Článek
NEMŮŽU SE PŘIPOUTAT, KDYŽ TVOŘÍM
„Čerstvá růže
se do vázy
doslova postaví…“
Rodí se ve mně báseň, ale nemohu ji napsat. Musím jet vyluxovat auto, protože ním chci po finále v tancích na ledu odvézt Janu. Neumím si představit, že bych ji vezla autem tak, jak je teď. Seběhnu šest pater, nastartuju a zamířím k nejbližší benzínce.
„Otevřít se však může
až když povolí
jenomže
to už začíná vadnout…“
Pokračuje to ve mně, když mě zastaví policajt a ptá se mě, proč mě asi tak zastavil. Nemůžu se připoutat, když tvořím, říkám mu vážně. Jedu ale nenalíčená, ve starém svetru a v teplákách. Dá mi to za patnáct set, bez smlouvání.
Zaplatím, klidně se zase rozjedu, ale neobejde se to bez slz. Tak moc a tak dlouho se už snažím jezdit vzorně. A pořád to nejde.
Jako s tou básní.
Tiše hledím, jak růže mizí mezi rotujícími kartáči myčky. Když fén odstraní poslední třpytky vody z předního skla, vyjedu a zjistím, že vyluxovat stejně nemůžu, protože automat bere jen mince.
Večernímu krasobruslení se pak nevyrovná žádná báseň. Minimálně ne moje.
Pohybují se jako jedno. Muž, žena a vše mezi nimi, prastaré jako velryba. Tmavě tyrkysová poema. Dostanou tak vysoké skóre, že normálně by se mezi ně a stříbro vešlo aspoň pět dvojic.
Přesto před nimi poctivě odtančilo dalších osmnáct párů. Bez smlouvání.
Když to vše skončí, Jana mi sdělí, že radši pojede metrem.
S tíhou vykročím domů. Dopsat tu báseň.
Přesto, že nebude nejlepší.
Bez smlouvání.
