Článek
Těžké kapky mých slz dopadají na nekonečné stohy papírů, které se letos staly mými nejbližšími bytostmi. Žiju s nimi. Jezdím s nimi na výlety. Kopíruji je, scanuji, podepisuji, svěřuji je do rukou notářů a bankéřů, a s posvátnou péčí je ukládám do barevných šanonů – mých tichých společníků na cestě kapitalistické hrdinky.
Minule, když jsem po dlouhé době konečně slavila nějaký úspěch, koupila jsem si hned čtyři. Tyrkysový, hořčicově žlutý, cyklaménový a kobaltový. Kdo potřebuje sekt, když má barevné šanony? Hned se mi udělalo líp.
Pak jsem přikoupila ještě rekes vincentky a v opojení minerálů se opět pohroužila do práce. Party, která nikdy nekončí. Bary i restaurace blednou závistí: tady se podává adrenalin z úvěrových smluv a euforie z glajchy, která je již na dosah.
A když mi začne téct už i z nosu, říkám si: Proč nikdo ve svém sexy TED talku nemluví o tom, že podnikání je z 80 % logistika, právo a úřední masochismus?
Proč se neříká nahlas, že největší extáze nepřichází z vize, ale z momentu, kdy po půl roce papírového labyrintu podepíšeš, že sis půjčil stovky milionů, a ani to ti nezajistí klid, jen další stovky stran textu popsaných jazykem, který by i Kafka označil za příliš realistický?
„Možná je to prostě nesere tolik jako tebe,“ odpovídají mi bílé obláčky osoplených kapesníků, které se tiše hromadí na mém stole jako sněhový val. Možná. A možná jsme jen zapomněli mluvit o věcech tak, jak ve skutečnosti jsou.
Možná je to:
– kultura neoliberalismu, kde je všechno možné, skvělé a optimistické,
– reakce na staletí historické bezmoci,
– nebo dnešní populární víra v to, že myšlenky tvoří realitu, a tudíž musíme být pozitivní, abychom si nepřivolali pohromu.
A když už nám těmi myšlenkami prosakuje únava, úzkost nebo obyčejná lidskost, nesmí se to přiznat. Ne veřejně. Ne v kultu úspěchu, kde přeslazeně hlaholíme o flow a manifestaci, jako by realita byla jen otázkou tonality hlasu.
A tak lakujeme život. Lakujeme brand. Lakujeme mindset. Tak dlouho, až sami uvěříme, že úspěch voní po vizích … a ne po toneru, potu, žluči a mírné formě cynismu.
A přesto, nebo právě proto, je podnikatelský život fascinující. Není potřeba hrát si na to, že je jen heroický. Je vulgární i vznešený. Byrokratický i vizionářský. Je to aréna, ve které Nietzscheho amor fati dostává velmi konkrétní podobu:
MILUJ I TO, CO TĚ DEPTÁ.
Kolik je ve tvém podnikání skutečné blaženosti a kolik dobře brandingem maskovaného byrokratického absurdna? Zajímá mě to. Napiš mi, do zprávy nebo do komentářů. Bez laku. Bez filtru. Bez toho, co bys o sobě a svém byznyse řekl či řekla na TEDu.
Šťastné a veselé!
