Článek
Sobota. Celý den uvězněná ve svém románu. Tlačím se do něj jak dýně do vody. Když už se konečně ponořím, neumím se tam udržet. Všechno je špatně. Postavy si dělají, co chtějí. Repliky buď fádní, nebo přepointované. Neumím to trefit ani na pět centimetrů od monitoru.
Ale to ještě pořád není ta největší tragédie. Ta přichází až večer. Revize. Musím to teď po sobě celé přečíst. A ne jednou. Alespoň desetkrát, abych to udělala čitelným. I pro ostatní, ne jenom pro sebe.
Proč mi nikdo nikdy neřekl, že hlavní součástí psaní je neustálé čtení sebe sama?
To kdybych věděla, nikdy bych do toho nešla. Je to jako celý život koukat na první ligu ve fotbale a pak se ji ve čtyřiceti začít snažit hrát. Absurdní. A přece to dělám. Au.
Před půlnocí se odrovnaná podívám na maily. Bůh mě hlídá. Píše Mikuláš. Ne ten jeho, ale ten můj. Psací buddy, se kterým si pinkáme vše čerstvě napsané už od svých autorských kokonů. Posílá dva nové texty.
Noir ze stavby nějakého baráku. Až se na chvíli na*eru, co mi to dělá, když teď sama stavím. Tak snad u nás v činžáku taky nenajdeme kostru. Další text je s tím prvním provázaný. A je ještě lepší. Mrazí z něj, i když ho celý čtu na vyhřívací dečce.
V Mikiho textech neskutečně cítím těla. A nejen ta mrtvá. Takhle bych to chtěla jednou umět taky. Ale udělá mi i pidi škodoradost. Jsou věci, které holt umím o dost líp já. Třeba introspekce. Zatím.
Nějak po tom všem ale nemůžu usnout. Začnou mě navštěvovat další autoři. Bojuji s polštáři i peřinou a v každém nárazu se objeví něco, co jsem četla v posledních dnech. Mistrovské blogy, intenzivní obrazy o mužském přátelství a jeden velmi nevšední bruslařský závod. Tam bych vás hned vzala s sebou, kdybych mohla.
Pořád ale nemůžu spát. Jako kdybych místo buněk měla písmenka. Trucují, nejsou dobře poskládané. Chce to ještě něco. Nebo spíš někoho. Ve dvě ráno přijde spása. Napadne mě Čarodějka z Florencie. Pustím si ji italsky. Protože to se prostě nejlíp poslouchá. Půlku nerozumím, jsem už fakt grogy. Ale vůbec mě to neruší.
Naopak. Je to nakonec Turek Argalia, kdo mě uhoupe do snů.
Děkuji všem autorům, kteří mě občas vysvobodí.
