Článek
Když jsem se letos třetího ledna vracela domů do Prahy, bylo mi těžko. Vůbec jsem nebyla zaplavená tím zvláštním novoročním optimismem, na který jsem u sebe zvyklá. Tím pocitem, že se něco otevírá, že se věci zase dají do pohybu. Místo toho jen plné auto smutku. Tichého, vytrvalého, neodbytného.
Nepomáhala vůně klobásek, které jsem si vezla ze Slovenska. Ani pomyšlení na to, kolik jsem v prosinci dostala překrásných dárků. Ani všechno to, na co se většinou těším, když se vracím do Čech. Nepomáhalo nic.
V Olomouci jsem se rozhodla zastavit ve své oblíbené čajovně. Ale nepomohlo mi ani to. Neprobral mě dokonce ani pán, který mě vytroubil a seřval, když jsme se potkali v jednosměrce. Normálně bych se z takového křiku začala klepat. Tentokrát nic. Ani líp, ani hůř.
A tehdy mi to došlo. Když jsem ponořená opravdu hluboko, věci se přestanou chovat obvyklým způsobem. Nic mě sice nepotěší, ale ani nenasere. A to není nutně špatně. Je to stav, který stojí za to pozorovat. A tak jsem jela dál až do Prahy a pozorovala.
Nesnáším vybalování auta po dlouhé cestě. Po svátcích ho mívám narvané. Nejenom smutkem. Jsme kočovnická rodina a tak pořád něco někam převážíme. Nenávidím to a miluju zároveň. Když jsem unavená a jsem na to sama, spíš to první.
Konečně jsem všechno vynosila do bytu, sláva! Ale v tom přišel zuřivý hlad. Tak jsem si řekla, že začnu cukrovím. Umřu až pak, po kapustnici. Do té doby ještě hezky vybalím to nekonečno tašek. Jo, supr! Nakrájela jsem velkou šuhajdu na malé, roztomilé kousky a začala je rituálně pojídat.
Místo blaženosti ale přišlo rozčarování. Koláčky chutnaly po směsi česneku, cibule, dřeva a dlouhého času. Prkénková pachuť, která mě od dětství dokázala úplně zničit. Nejhorší byla, když se vkradla do jahod. A babička říkala: To nic není.
A tak jsem seděla, plakala, jedla ty kousíčky a říkala si, že to nic není. Jako s mým smutkem. Poslední měsíce je tu skoro pořád. A přesto se snažím fungovat. Dělat věci „normálně“. Protože my dospělí to tak umíme.
Proč to děláme? Protože můžeme. Máme na to kapacitu. Dokážeme paralelně nést bolavou hloubku i každodenní tempo. Umíme došlapovat pevně, i když je uvnitř močál.
A možná právě v tom tkví jedna z větví, které se dá chytit. Ne v tom smutek zahnat. Ne v tom ho přetavit v něco hezkého. Ale v tom být s ním, když přijde a dát si s ním prkénkovou šuhajdu.
Hloubka má totiž jednu nepohodlnou vlastnost: neuklidňuje. Neslibuje, že to bude jednodušší. Často věci spíš komplikuje a dál rozkládá. Čím hlouběji se díváme, tím méně se zjevuje jistot a více otázek. A možná je to tak v pořádku.
Když jsem se před spaním podívala do zrcadla, všimla jsem si, že můj močál je vidět už i na tváři. A přesto mi ten obraz přišel krásný. Tenoučký našedlý papír plný ornamentů.
Vrásky? To nic není, zaslechla jsem zevnitř. A šla se ponořit do hlubin svých snů.
Tu noc se mi zdálo o cukroví, které chutnalo jako cukroví. A o autě plném radosti, která se vybaluje úplně sama. I to se mi v hloubce někdy děje.
