Článek
Je to ta nejpokročilejší herecká disciplína, při které se urputně snažíme sami sebe i okolí přesvědčit, že vůbec nestojíme na jevišti. Běžný den v téhle hře pak vypadá asi takhle.
První dějství: Káva s příchutí viny
Zastavuji se cestou do práce v kavárně. Chci jen kofein a trochu horké vody. Místo toho dostávám lístek do první řady moralistické inscenace.
„Tohle zrno, pane, to je stoprocentní Fair-trade od farmářů z hlubokých guatemalských pralesů,“ říká mi barista s vážným, až kněžským výrazem. Kelímek stojí rovných sto korun. Než stihnu pípnout kartou, divadlo pokračuje: „Nechcete za pouhých dvacet korun přispět na záchranu vzácných opiček, které kvůli odlesňování přicházejí o domovy?“
Logika si bere dovolenou. Kupuji si předraženou kávu, kvůli které přišla opice o strom, abych mohl hned vzápětí zaplatit za to, že jí někdo možná najde jiný. Nakonec ke mně prodavač otočí displej s přednastaveným dýškem 15 %, 20 % nebo 25 %. Usmívám se. Odklikávám dvacet procent a odcházím s kelímkem. Moje role uvědomělého mileniála v této hře je splněna.
Druhé dějství: Himálajská efektivita
Přicházím do kanceláře. Nemáme „poradu“, to je moc devadesátkové. Jdeme na „Mindful Morning Sync“.
Hlavní slovo si bere kolega, který v práci poslední měsíc fyzicky nebyl, protože vyrazil hledat sám sebe na trek do základního tábora Mount Everestu. Nyní, s pečlivě udržovaným strništěm a opálenou tváří, nám promítá slajdy. Nevypráví o tom, jak ho bolely nohy nebo jak měl průjem. Ne, on nám v rámci „hry na autentický leadership“ vysvětluje, jak ho pobyt v zóně smrti „zocelil pro zvládnutí čtvrtletních targetů“ a jak skvěle se dá z hor dělat krizový management na dálku.
Vím, že měsíc neotevřel notebook. On to ví taky. Ale všichni u stolu zamyšleně pokyvujeme a hrajeme roli vděčného publika. Předstírat, že mu tenhle seberozvojový epos věříme, nás stojí víc sil, než kdybychom šli ty tabulky rovnou vyplnit.
Třetí dějství: Antická tragédie v elektru
Odpoledne si jdu koupit nová sluchátka. Vyberu si krabičku, dojdu k pokladně a chci prostě jen provést směnu zboží za peníze. Narazím ale na další dokonale nastudovanou fabulaci.
Pokladní si sluchátka prohlédne se zachmuřeným, lehce soucitným výrazem. „Víte, že se u tohoto modelu strašně láme ten hlavový most?“ řekne mi spiklenecky. Vytváří příběh plný strachu. Následně mi nabídne prodlouženou záruku a pojištění proti blbosti, které stojí přesně polovinu ceny samotných sluchátek. Dává mi najevo, že bez téhle záruky si vlastně kupuju bezcenný kus plastu, který mi do týdne vybouchne u ucha. Nekupuji si sluchátka. Kupuji si lék na vyfabulovanou úzkost, kterou mi prodavačka právě nasadila do hlavy.
Čtvrté dějství: Autentická deprese z minulého století
Večer jdu na rande. Sedíme v přítmí podniku, který si zakládá na tom, že vypadá jako neomítnutá garáž. Slečna naproti mně mluví tichým, monotónním hlasem. Pečlivě si buduje auru zlomené, hluboce depresivní duše, která už prohlédla marnost tohoto světa. Je to velmi specifická póza tragické múzy.
Zatímco si odskočí, nedá mi to a podívám se na její Instagram. Očekávám nějakou hlubokou, černobílou prázdnotu, ale místo toho najdu absolutně bizarní galerii. Má tam desítky fotek, na kterých je digitálně vmontovaná vedle celebrit, co zemřely před padesáti lety. Zasněně se opírá o Jima Morrisona, usmívá se na Jamese Deana a pije víno po boku Janis Joplin. Její „autentická“ bolest ze světa je vlastně jen precizně vyfabulovaná nostalgie po éře, kterou nikdy nezažila. Hraje svou melancholii s takovým zápalem, až mám chuť jí nominovat na divadelní cenu.
Epilog: Konečný výsledek pro spotřebitele
V noci odemykám byt. Mám v sobě kávu s pachutí viny, v hlavě korporátní epos, v batohu pojištěný plast ze sluchátek a za sebou rande s dívkou, jejíž nejlepší přátelé jsou půl století po smrti.
Koupil jsem si celou sadu prázdných obalů. Zaplatil jsem svými penězi, svým časem a pozorností za příběhy, které byly mistrně zahrané, ale chyběl jim jakýkoliv reálný obsah.
Sáhnu do kapsy. Vyndám telefon. Vyfotím tu předraženou krabičku od sluchátek spolu s vytištěnou smlouvou o prodloužené záruce a hodím to na sítě s popiskem:
„Někdy si člověk prostě musí umět udělat radost. Náročný, ale skvělý den! Miluju tyhle maličkosti. #blessed #authenticlife“rodvačka i zlomená holka z rande byli nakonec jen amatéři. Tím nejprotřelejším hercem v kategorii „nehraju“ jsem celou dobu já sám.
