Článek
Macinka je jako postava v české politice velmi nebezpečný. A tentokrát to nemyslím jako prázdnou frázi, jak se to tak běžně říkává. Macinka je totiž v mnoha ohledech unikátní úkaz, a rozhodně ne v pozitivním smyslu.
Svou bezskrupulózní hrubostí a arogancí, kterou často s bohorovným úsměvem maskuje jako infantilní upřímnost, dokáže rozhodně šokovat. Jeho snaha imitovat v tomto směru Trumpa, či naopak ruskou politickou scénu, kde už padly veškeré zábrany civilizovanosti (míněno v obou předmětných zemích), je stejně okatá jako neuvěřitelná.
Macinka ale není jen pán bezzubých průpovídek. Z ponižování, vydírání či zastrašování menšin, novinářů i jiných politiků už vytvořil v podstatě nový, ucelený způsob výkonu politické moci, který (a to je nejvíce znepokojivé) už tak nějak začínáme všichni přijímat jako realitu, se kterou zřejmě nic nenaděláme.
Dynamika frustrujícího pocitu bezmoci, který se zmocňuje českého národa a který vede k mlčenlivé rezignaci, a postava Macinky samotného začínají nápadně připomínat dynamiku vztahu mezi sociopatickým narcistou a jeho obětí. A aniž bych se chtěl jakkoli pouštět do dálkových diagnóz, domnívám se, že spousta patologických rysů z Macinkova chování a jednání vystupuje s takovou nápadností, že na jejich rozeznání zdaleka není potřeba diplom, ba ani zvlášť velká obecná prozíravost.
Řekni si o rovnost, menšino, a přijdeš i o to, co už máš!
Nejnovější ukázkou Macinkova toxického přístupu k politice je jeho aktuální reakce na novou snahu o otevření manželství pro všechny. Opozice připravila návrh a k určité diskuzi je svolné dokonce i hnutí ANO. Macinka nicméně neváhal návrh „smést ze stolu,“ jako by to byl právě on, kdo má konečné slovo v každém rozhodnutí o české politice a směřování našeho národa. A nutno říct, že tento příznak takzvaného „syndromu vrátného“ se v jeho chování a rétorice opakuje se zdrcující pravidelností.
„Beznadějné opozici doporučuji otázku partnerství vůbec politicky neotevírat, protože nelze vyloučit, že by se v důsledku tlaku některých silně konzervativně založených vládních poslanců mohla odehrát změna právě opačná,“ nechal se slyšet Macinka.
Po jeho nejslavnějším excesu s vyhrožováním přímo prezidentu Pavlovi tak pokračuje v jízdě po stejných kolejích a vyhrůžek se nadále nijak neštítí.
Jeho postoj není jen plochým konzervativním názorem. Macinka v demokratickém uspořádání může vyslovit, že je proti nějakému návrhu a sdělit své důvody a názor na situaci. Místo toho ale volí klasickou autoritářskou rétoriku: Když budete ještě něco chtít, můžu vám vzít i to, co už máte. Z určité minoritní skupiny lidí si tak dělá politická rukojmí, využívá politiku strachu, výhružek a zastrašování, místo demokratické debaty.
Nejde přitom o požadavek, který by se krčil někde na okraji veřejného zájmu. Podle tiskové zprávy CVVM z jara 2026 se 60 % české veřejnosti domnívá, že by homosexuální páry měly mít právo uzavřít sňatek. Dokonce 68 % respondentů pak souhlasí s tím, že by tyto páry měly mít i právo adoptovat děti.
Politika agresivního sebeprosazení a neomezené moci
Macinka není demokraticky smýšlející politik ani normálně a tolerantně smýšlející člověk. To je zřejmé na první dobrou. V květnu si užil další patnáctiminutovku slávy, když označil část veřejnosti, kterou rozčiluje jeho vystupování, za „méněcennou“. Termín sám pak hájil jako „vcelku milý a neagresivní“.
Macinka tedy ve své mysli již neoblomně přidělil lidem a jejich životům hodnotu podle toho, jaký vztah mají k němu samotnému. Geniální. I internetový troll by za něco takového schytal nevídanou čočku. Ale ministr evropské země…? Je nutné si uvědomit (nebo tomu tak alespoň bývalo), že vysoký státní činitel nemluví jen za sebe, ale do značné míry je hlasem svého úřadu. Psychologicky je tato epizoda naprosto výmluvná.
S touto situací dobře souzní jeho jednání s novináři. Zejména aféra, kdy jeho ministerstvo odmítlo na tiskovou konferenci vpustit reportérku Deníku N. Na první pohled se to může jevit celkem nevinně, ale situace, kdy si v demokratické zemi budou vládní činitelé vybírat, jakým médiím dovolí klást otázky, to jsou manýry hodné spíše Kremlu. Veřejná instituce, jako je ministerstvo, není soukromý klub.
Když realita odporuje Macinkovi, zruší se realita
Úplně nejbizarnější a nejvíce „trumpovský“ exces ministra Macinky je jeho slavné „zrušení klimatické krize“. Zde jeho velikášský blud zaznívá v nejvíce ad absurdum podobě. Macinka se nebude handrkovat dokonce ani s matkou přírodou. I ta je v jeho očích méněcenná a on ji může zkrátka nařídit, co potřebuje.
Snaha maskovat to vysvětlením, že člověk nedokáže globální klima ovlivnit, vychází vskutku naprázdno. Co se reálně odehrává Macinkovi v hlavě je nabíledni. A s jeho prohlášením přichází naprosto nebývalý rozměr politiky. Už se neargumentuje, už se nediskutuje, nevysvětluje, věda už taky není potřeba. Realita, která se nehodí, se zkrátka škrtá. Nyní a s konečnou platností. I Kim Čong-un by se zřejmě mohl v téhle oblasti leccos přiučit.
Šílenec „v čele“ národa
Česko mělo od revoluce ve vládě různé živly. S prolhanými či zkorumpovanými politiky máme bohužel jisté zkušenosti. Je to smutné, ale do jisté míry to k tomu patří. Macinka je ovšem něco radikálně na jiné úrovni. Macinka útočí přímo na podstatu demokracie. Není přitom nezvladatelným agresorem ani úplně komickou figurkou jako jeho kolega Turek.
Je zákeřný a umí se více ovládat. Tyje z pozornosti a konfliktů, které kolem sebe aktivně vytváří a parazituje na různých skupinách i principech. Hodí se mu menšiny i ekologické katastrofy, protože se vůči nim může vymezit a získávat laciné body od zaostalejší části populace. Rozkládá i základy úcty a nějaké důstojnosti a slušnosti, která bývala součástí politické scény alespoň v nějaké kašírované podobě.
I tato falešná „skromnost a slušnost“ ale byla docela důležitá, protože přinášela zdání řádu a vytvářela určité mantinely, ze kterých politici nemohli zcela svévolně vystupovat. Svou aroganci, sociopatické sklony, zločiny a mafiánské praktiky museli držet pod pokličkou. A to vyžadovalo jisté úsilí a omezení. Skrze Macinku a jeho Motoristy se dostáváme do věku, kdy politika odhazuje i poslední stud a poslední pouta, která ji usměrňovala. Čekají nás nebezpečné časy a směřování někam, kam by se možná nechtěli dostat ani voliči Motoristů… a to i když si to možná ještě neuvědomují.
Autorský článek s využitím zdrojů (viz text)
