Článek
Když u nás doma přistane moucha na okenní tabuli, většina lidí by ji prostě plácla. Já ale automaticky sáhnu po skleničce. Chvíli ji pronásleduju, opatrně ji chytím, podložím papírem a pustím ven. Stejně zachraňuju i pavouky (i ty větší, co vzbuzují úlek). Zvyk, který manželka i děti považují za zvláštní. Když některý z nich pavouka zabije, zlobím se. Ne proto, že bych chtěl být morálním soudcem, ale protože mi to přijde zbytečné. A přitom vím, že jsem pokrytec. Maso jím dál. Moje empatie končí u stolu, kde na mě kouká steak.
Tenhle rozpor mě fascinuje. Nejen osobně, ale i filozoficky. Co vlastně určuje, k jakému tvoru cítíme soucit? Proč někdo bez váhání zabije pavouka, a jiný se raději vystresuje při jeho záchraně? Je to otázka výchovy, kultury, nebo něčeho hlubšího, instinktivního, možná duchovního?
Psychologie soucitu a vzdálenosti
Empatie není univerzální. Psychologové často mluví o morálním kruhu, který si každý člověk kolem sebe vymezuje. V jeho středu jsou ti, ke komu cítíme plnou empatii. Obvykle rodina, přátelé, domácí mazlíčci. Na okraji zůstávají ti, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. Zvířata, která neznáme, jsou v tomto kruhu často mimo a čím menší, ošklivější nebo vzdálenější tvor, tím menší šanci má na naši pozornost.
Nejde ale jen o podobnost. Mozek reaguje na mimiku, oči, pohyb, na znaky, které spouštějí vnitřní mechanismus empatie. Proto v nás pes nebo kočka vyvolávají pocit „spříznění“, zatímco pavouk, had nebo ryba zůstávají emocionálně nečitelní. Neprojevují „tvář“, kterou by mozek přečetl jako živou a blízkou.
Je tu i mechanismus obrany. Když je tvor příliš malý nebo příliš odlišný, mozek jej deanimalizuje (člověk přestane vnímat zvíře jako živého tvora) a vypne empatii. Stejně funguje i v mezilidských vztazích. Čím vzdálenější nebo anonymnější oběť, tím menší citová reakce.
Tento fenomén popisuje i psychologie morálního odpojení. Mechanismus, díky kterému si dokážeme ospravedlnit činy, které by nás jinak tížily. Stejným způsobem, jakým se voják učí zabíjet, se i běžný člověk naučí ignorovat fakt, že maso na talíři bylo kdysi živé zvíře. Nevidíme krev, nevidíme bolest a tím se náš morální systém uklidní.
Kulturní a náboženské rozdíly
Zajímavé je, jak odlišně k této otázce přistupují různé kultury.
V západní společnosti převažuje antropocentrismus. Člověk je na vrcholu hierarchie tvorů. Příroda je prostředek, zvíře zdroj. V židovsko-křesťanské tradici dostal člověk „moc nad zvířaty“ a i když Bible mluví o soucitu, zároveň legalizuje jejich užívání. Morální zábrany se tak často vztahují jen na krutost, ne na samotné zabití.
Oproti tomu buddhismus i hinduismus chápou život jako jednotu. Buddhista, který zabije hmyz, může tím podle učení narušit karmickou rovnováhu. Proto mniši nosí roušky, aby omylem nevdechli hmyz, a zametají cestu před sebou, aby na nikoho nešlápli. V hinduismu se rozvíjí koncept ahinsá (nenásilí vůči všemu živému). Gándhí ji povýšil na morální princip, který přesahuje hranice náboženství.
Zajímavé jsou i kulturní kontrasty:
- V Japonsku nebo v některých částech Indie lidé pořádají pohřby pro zvířata (i pro ryby, laboratorní myši či hmyz).
- Naproti tomu v západním světě je běžné likvidování škůdců, od komárů po krysy, s minimální morální reflexí.
- A zatímco na Západě je pes miláček a kráva potrava, v Indii je to přesně naopak.
Tím se ukazuje, že naše etika není univerzální. Je kulturně naučená. Co se nám zdá normální nebo přirozené, je vlastně produkt dějin, víry a zvyku.
Lovec a ochránce v jednom těle
Z biologického hlediska jsme potomci lovců. Zabíjení bylo součástí přežití, ne sadismu. V mozku dodnes existuje instinktivní dráha, která reaguje na pohyb drobných tvorů jako je komár, moucha, pavouk, jako na hrozbu. Tělo spustí reflex - úder, obranu, eliminaci.
Zároveň však disponujeme prefrontální kůrou, sídlem rozumu a morálky, která tento instinkt může překonat. Když tedy chytnu pavouka do skleničky místo toho, abych ho zabil, není to potlačení přirozenosti, ale její rozšíření. Schopnost vědomě volit mezi pudem a hodnotou.
Tento konflikt mezi instinktem a morálkou je jádrem lidské dvojznačnosti. Umožňuje nám být zároveň predátorem i ochráncem.
Od nutnosti k odpovědnosti
Psychologové jako Lawrence Kohlberg popisovali vývoj morálního úsudku ve stupních. Na nižších úrovních člověk jedná z obavy z trestu či z touhy po odměně. Vyšší úrovně zahrnují principy, které přesahují sebe sama. Spravedlnost, respekt, úctu k životu.
Ve vztahu ke zvířatům to znamená, že morálně zralejší společnost už nejedná jen z nutnosti jíst a přežít, ale z vědomé odpovědnosti. Proto se rozvíjí hnutí za welfare zvířat, vegetariánství či veganství. Nejsou nutně projevem sentimentality, ale morálního posunu.
Zajímavé ale je, že morální rozvoj jednotlivce neznamená nutně absolutní odmítnutí zabíjení. Může jít spíš o snahu omezit utrpení a zmenšit svůj dopad. A i to je cesta od bezmyšlenkovitého zabíjení ke vědomé volbě.
Náboženství, věda a nové pojetí duše
V náboženském kontextu se často objevuje pojem duše. Ale co když se duše neprojevuje jen u lidí? Některé filozofie tvrdí, že i zvířata mají vnitřní vědomí, schopnost cítit bolest, radost nebo strach. Moderní neurověda to potvrzuje. Savci, ptáci i některé druhy ryb mají komplexní nervové struktury, které odpovídají prožívání emocí.
Z toho vyplývá nová etická výzva. Pokud zvířata cítí, máme morální povinnost s tím počítat. To ovšem neznamená, že nesmíme zabíjet, ale že bychom měli zabíjet vědomě, s úctou, s vědomím ceny života.
Staré náboženské texty to často zjednodušovaly. Člověk má „nadvládu“. Ale možná bychom měli znovu číst jejich hlubší význam. Péči a zodpovědnost místo moci.
Sebereflexe
Když pustím pavouka ven, nemám pocit hrdinství. Spíš cítím úlevu, že jsem nezničil něco, co chtělo žít. Ale zároveň si uvědomuju, že ten samý člověk, který pavouka zachrání, je součástí systému, který zabíjí miliardy zvířat ročně. Není to tedy ani čistý soucit, ani čisté pokrytectví. Je to složitost lidského života, v němž se mísí empatie s pohodlím, ideály s realitou.
Možná, že o morálce nerozhoduje, co děláme vždy, ale kdy se zastavíme. Kdy pocítíme pochybnost, váhání, otázku. To váhání je známkou života svědomí. Člověk, který přemýšlí nad tím, proč zachraňuje pavouka a přitom jí maso, už není lhostejný.
Nejsme andělé, ale můžeme být vědomí tvorové
Neexistuje jednoduché řešení, jak žít bez rozporu. Možná jím maso a zároveň zachraňuju pavouky, ale aspoň o tom přemýšlím. Každé vědomé rozhodnutí, každá chvíle, kdy si všimnu, že držím život ve skleničce a mohu jej pustit, je okamžik lidskosti.
V tomhle světě nejde o to být dokonalý, ale být bdělý. Nezabíjet bezmyšlenkovitě, nebrat si právo nad životem automaticky. Protože možná právě v tom, jak zacházíme s tvory, kteří nám nic neudělali, se ukazuje, jak zacházíme se sebou samými.
Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4093044/
https://www.verywellmind.com/what-is-empathy-2795562
https://aarweb.org/news/practicing-ahimsa-nonviolence-toward-humans-animals-and-earth/
https://www.apa.org/monitor/2021/11/feature-cultivating-empathy
https://www.psychologicalscience.org/observer/neuroscience-empathy
https://www.researchgate.net/publication/385901471_ANIMAL_RIGHTS_AND_BUDDHIST_ETHICS_COMPASSION_FOR_All_SENTIENT_BEINGS
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1467-9795.2012.00543.x
