Článek
Reaguji na článek Děti z dětského domova u nás nechceme, bouří se lidé v Hluboké nad Vltavou.
Čtu ho a přemýšlím, kam až jsme ochotni zajít kvůli svému klidu.
V domku by mělo žít dvanáct dětí z Boršova nad Vltavou. Dvanáct životů, které neměly to štěstí vyrůstat v úplné rodině. Místní však namítají, že se bojí poklesu hodnoty svých nemovitostí, že „neví, kdo tam bude chodit“, že se tím „změní charakter čtvrti“.
A já si říkám, opravdu tohle je to, co nás definuje jako společnost?
Že dítě, které si nevybralo své rodiče, své dětství ani svůj osud, narazí na hradbu zlatých plotů, za nimiž sídlí náš strach o tržní cenu pozemku?
Když se lidé bojí cizích dětí
Rozumím obavě z neznámého. Ale to, co zaznívá z argumentů některých obyvatel, není obava. Je to pohodlný egoismus. Místo otázky „jak jim pomoci začlenit se?“ slyšíme „co to udělá s naším domem?“
To je posun, který by měl být alarmující. Město, které se chlubí krásnou přírodou a klidem pro rodiny, se bojí dětí, které žádnou rodinu nemají.
Mluvíme o sociální inkluzi, o začleňování dětí z ústavů do běžného života. Ale jak má fungovat začleňování, když první, co tyto děti zaslechnou, je šepot „Nechceme je tady.“
Představte si, že jste dítě, které se těší, že konečně bude bydlet v domě se zahradou, půjde do nové školy, bude mít nové kamarády. A pak zjistíte, že ti noví sousedé sepsali petici, aby vás tam nepustili.
Psychologická jizva, kterou dospělí nevidí
Odborníci mluví jasně. Děti v ústavní péči trpí nedostatkem bezpečných citových vazeb. Cítí se nejisté, často zpochybňují vlastní hodnotu. A když pak zjistí, že i lidé kolem nich je odmítají, ten vzkaz je krutě srozumitelný „Nejsi vítán.“
Tohle není teorie. To je zkušenost, která se zapisuje hluboko. Dítě, které slyší odmítání, si jej nese dál. Do školy, do vztahů, do dospělosti. Každé „nechci, aby bydlely vedle nás“ se promění v tiché „nejsem dost dobrý“.
Společnost, která se bojí empatie
Místní si prý „umí představit, jak to bude vypadat“. Já si to taky umím představit, ale jinak. Vidím zahradu, kde se dvanáct dětí učí sázet rajčata. Dům, ve kterém se večer čte pohádka. Vychovatelku, která se směje, když dítě poprvé přinese jedničku.
To není hrozba. To je naděje.
Ale tahle naděje naráží na zdi z pohodlí a předsudků. V naší kultuře jsme si zvykli, že empatie je něco, co si můžeme dovolit jen tehdy, když neruší naše investice.
Nejde o „nějaké děti“. Jde o náš charakter. O to, zda dokážeme žít v zemi, kde solidarita není jen slovo, které vytáhneme při povodních, ale něco, co skutečně znamená sdílený prostor a zodpovědnost.
Náš klid na úkor druhých
Když slyším slova jako „narušení klidné lokality“, připadá mi, že jsme si klid spletli s necitelností. Skutečný klid přece nevzniká z izolace, ale z jistoty, že žijeme mezi lidmi, kteří se dívají dál než na hranici svého plotu.
Jestliže dětem, které potřebují normální domov, odpovíme peticí a podezřením, pak bychom se měli zeptat kdo z nás se vlastně chová nebezpečněji? Ony, nebo my?
Aby inkluze nebyla jen slovo
Skutečná inkluze není projekt, který se dá podepsat a odškrtnout. Je to způsob myšlení, a hlavně soužití.
Aby nebyla jen slovem v dokumentu, musí se stát každodenností. V pozdravu, v trpělivosti, v obyčejné lidské zvědavosti poznat druhého, neodsuzovat ho.
Základem je komunikace. Otevřená, ne přezíravá. Když se lidé s dětmi poznají, když zjistí, že nejsou „z ústavu“, ale že jsou prostě děti, mizí strach i předsudky.
Inkluze také potřebuje podporu. Psychologickou, sociální, komunitní. Děti, které zažily odmítnutí, potřebují bezpečí. Ale stejně tak potřebují vidět, že svět kolem nich je ochoten jim to bezpečí dát. Nejen na papíře, ale i v praxi.
Kdo nese zodpovědnost
Často ukazujeme prstem na kraj, na stát, na „ty nahoře“. Ale inkluze nezačíná v úřadech, začíná u plotu.
V tom, jestli se na nového souseda usmějeme, nebo stáhneme roletu.
Kraj může zajistit budovu, vychovatele, psychologa, ale důvěru, tu musí vytvořit společnost. A ta se tvoří každým naším gestem.
Když někdo říká „nechci, aby tu ty děti byly“, říká tím vlastně „nechci, aby mě někdo nutil vidět realitu, kterou jsem se naučil přehlížet.“
Inkluze je nepohodlná. Nutí nás ztrácet iluzi, že svět se točí jen kolem našich potřeb. Ale právě proto je důležitá. Protože jen tam, kde se lidé dokážou setkat bez strachu, vzniká skutečné společenství, ne jen sousedství.
O pohodlnosti, sobectví a pokrytectví
Zvykli jsme si na pohodlí, které si chráníme jako majetek.
Postavili jsme si z něj zdi a nazvali to „klidem“. Jenže klid bez empatie je prázdnota, která se maskuje jistotou.
Říkáme, že chceme, aby děti z ústavů „měly šanci“, ale když ta šance přijde k našim dveřím, raději zavřeme.
To není strach. To je pokrytectví v přestrojení za rozvahu.
Pokud dvanáct dětí dokáže otřást naším pocitem bezpečí, pak to o těch dětech neříká nic, ale o některých z nás úplně všechno.
Přijetí nezačíná v institucích. Začíná v srdci, které se odváží být trochu méně pohodlné a trochu víc lidské.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zpravy-jihocesky-kraj-umim-si-predstavit-jak-to-bude-vypadat-obyvatele-hluboke-nad-vltavou-se-bouri-proti-vzniku-detskeho-domova-40546663
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4166527/
