Článek
Karel Köcher byl špion v plném smyslu toho slova. Ne proto, že by se mu na střeše Manhattanu třpytily manžetové knoflíčky, ale protože dokázal to, co se ve východním bloku pokládalo za nemožné. Usednout dovnitř CIA a dlouhé roky z ní tiše vynášet to, co měnilo rovnováhu moci. V československém kontextu je to nejbližší realitě Jamese Bonda, jen bez martini a honiček. Místo blyštivé akce přesnost, kázeň a schopnost splynout s pozadím. Aby ten obraz dával smysl, je třeba začít nejdříve u toho, jak se k té roli vlastně dostal, a pak si přiblížit konkrétní historky, na nichž se špionáž přestává tvářit romanticky a stává se řemeslem.
Narodil se do poválečného světa, kde rodiny se židovskými kořeny znaly instinkt sbaleného kufru. Na anglickém gymnáziu v Praze vynikal jazykem i schopností zůstat klidný, když ostatní ztrácejí nervy a také přesnou logikou. Do života si odnesl dva rysy, které se v jeho profesi ukázaly rozhodující. Talent splývat s prostředím a ukázněnou, téměř suchou racionalitu. V šedesátých letech však nepatřil k těm, kdo otevřeně odcházeli. Zkusil televizi, okusil i noční hlídačskou směnu, a právě v tom období se v jeho životě objevila rozvědka. Nabídka, jež se nevyjednává na papíře a neříká nahlas, mu otevřela jinou cestu na Západ. V roce 1963 se stal spolupracovníkem. Krátce nato vstoupila do děje Hana, učitelka jazyků s klidem, jenž působí jako vyvažovací závaží. Nestala se jen manželkou, ale i partnerkou agenta a jejich manželství se proměnilo v disciplinovaný tandem.
Příprava na „odchod“ byla zajímavá. Kromě mrtvých schránek, šifrových bločků a mikroteček absolvoval také nečekanou výzvu - polygraf. V jedné pražské místnosti ho učili, jak rozhoupávat linii detektoru lži. U banálních otázek si vyvolat malé vnitřní „ano, lžu“, u citlivých naopak automatický obraz, který tělo uklidní. Třeba chuť makového koláče nebo procházku po alpské louce. Nebyl to trik pro film, ale pro psychofyziku. Něco, co může rozhodnout o přijetí či nepřijetí, o prověrce nebo čekání před dveřmi.
Prosinec 1965 přinesl scénář emigrace. Manželé zmizeli s tichou podporou úřadů přes Rakousko a v Americe hráli civilní verzi příběhu. Chceme lepší šanci, máme kvalifikaci, jsme pracovití. Nejprve Indiana, potom New York, nakonec Columbia a doktorát z filozofie. K tomu bezchybná angličtina a kultivovaná zdrženlivost. Získali občanství a v roce 1973 se otevřely dveře do CIA. Žádné zbraně, žádné honičky, ale stůl, sluchátka, prověrka Top Secret a odposlechy sovětských diplomatů. Později i interní analytické pracoviště, kde se z útržků skládají obrazy určené pro vedení agentury a Bílý dům.
Jak se k CIA dostal tak hladce, je samo o sobě příběh metodického budování důvěry. V americké kariéře mu pomohla akademická fasáda, bezchybný jazyk, testy, které musel projít, a paradoxně i schopnost být nezajímavý. Nevzbuzovat pozornost, být přesný a předvídatelný. V jeho podání patřily k nástrojům průniku i společenské styky. Večeře s lidmi, kteří dělají strategii, dlouhé rozhovory a pečlivé naslouchání. V New Yorku proto trval na tom, že potřebuje byt na Manhattanu, auto a rozpočet na společnost. Nikoli proto, aby si hrál na bohémského elegána, ale aby seděl u stolů, kde se mluví dřív, než se píše. V archivech se objevuje poznámka, že na Andropovův pokyn dostal akontaci na byt čtyřicet tisíc dolarů.
Kryt v civilu působil učebnicově. Prestižní adresa na Manhattanu s výhledem, automobil, sousedé ze světa filmu a sportu. Hana se bleskově chytla v diamantovém byznysu, kde je největší devizou důvěra a oko, které neklame. Tenhle obor navíc elegantně vysvětluje pohyb po městě, schůzky v různých částech a občasné cesty. Uvnitř té civilní kulisy běžela kurýrní rutina, jejíž kouzlo spočívalo v banalitách. Vzkazy vmáčknuté do balíčků žvýkaček, schránky v městské zeleni, signály v poště s domluvenou větou. Někdy se spojení navázalo i tak, že někdo zavolal a hledal osobu, která neexistovala. Prostý kód, po kterém se rozběhl přesně nacvičený sled úkonů.
K New Yorku sedmdesátých let patří i pár legend, které u podobných příběhů visí jako vůně parfému. Výpovědi o swingers klubech a večírcích, kde se údajně potkávala moc s exhibicí, se vracejí v archivech i v médiích. Köcher i jeho obhájci je odmítají jako mýtus. Historicky podstatné je, že tahle vrstva dodala jeho obrazu bondovský nádech, i když těžiště práce zůstalo kancelářské a tiché.
Rok 1976 přinesl dovolenou, která jí nebyla. V pražské vile probíhají dlouhé výslechy, přítomni jsou i sovětští kontrarozvědčíci. Měli obavu, že se mu v CIA daří až podezřele snadno a že už ho možná nemají úplně pod kontrolou. Nabídka setrvat doma a veřejně posílit režimní propagandu odráží tuto nervozitu. Köcher ji podle své verze odmítne a letí zpět do USA s varováním, které zazní znovu i na letišti. Z CIA odchází, ale ponechává si prověrku a pracuje v režimu přísně tajných překladů pro různé úřady. Změní tempo, nikoli návyky.
Začátek osmdesátých let přináší tvrdší rétoriku ve Washingtonu, obavy v Moskvě a obnovený kontakt z Prahy. V jeho výpovědích se objevuje motiv varování před preventivním jaderném úderu. V dokumentech najdeme i kurýrní schůzky v neutrálním terénu, třeba ve Vídni. Metoda zůstává stejná. Minimum slov, maximum logistiky.
Americká kontrarozvědka od roku 1982 trpělivě stahovala smyčku a z jednotlivých nití skládala obraz, který se nedal přehlédnout. Nejprve tiché nasazení odposlechů v bytě i v autě, k tomu nenápadné stíny v ulicích a na nárožích, záznamy o trasách, schůzkách a drobných rituálech dne, a nakonec vyhodnocování každého přeloženého papíru i každého telefonátu, který zněl příliš bezbarvě, aby byl náhodný. Když 27. listopadu 1984 vyšel z manželčiny diamantové kanceláře na 47. ulici, byl to jen další krok v rytmu, který znal nazpaměť. Tentokrát ale u chodníku přibrzdila limuzína, dveře se otevřely a uvnitř zaznělo klidné: „FBI vám chce učinit nabídku.“ Na chvíli se zvažovalo, jestli by nešlo obrátit krtka a poslat ho zpět jako dvojitého agenta. Nakonec převážila praxe. Taková hra nikdy nevydrží dlouho a vždycky se rozpadne.
Výměna agentů na Glienickém mostě v únoru 1986 působí bondovsky hlavně na fotografiích. Zametený sníh pod reflektory, dva průvody, které se uprostřed potkají, a zvuk pout. Ve skutečnosti šlo o událost, po níž následovaly výslechy v Karlových Varech a potom pomalý přesun do šera referentského stolu, odkud se chodí domů beze slov, a do analytické pozice v Prognostickém ústavu. Po roce 1989 zůstal na svobodě a čas od času promluvil, ale častěji mlčel. Nejvýrazněji po něm zůstala věta, kterou s oblibou opakoval „Nesloužil jsem nikomu jinému než sobě.“ Dá se číst jako cynismus i jako chladná definice člověka, který přežil tím, že věrnost pokládal za nástroj, nikoli za slib.
V paměti přesto zůstávají především drobnosti řemesla, z nichž se skládá thriller bez jediného výstřelu. Polygraf, který se dá zkrotit makovým koláčem, akontace na byt z Moskvy, vzkazy vmáčknuté do žvýkaček a krabiček cigaret, které v kapse nepřekážejí. V tom spočívá kouzlo „československého Jamese Bonda“.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Karl_Koecher
https://www.pametnaroda.cz/cs/kocher-karel-20201120-0
https://www.cia.gov/resources/csi/static/457c59869152ddf780a8a703ad28fc66/Review-The-Liar-A-Double-Agent-in-CIA-Sep-2023.pdf
