Článek
Když skončilo finále Zrádců, dělo se něco, co už vlastně známe z předchozí řady. Stejný scénář. Výherkyně Mia, která hrála podle pravidel hry, byla během několika hodin vystavena útokům části publika. A opět to byla žena v roli zrádce, stejně jako loni. A opět stačilo, aby uspěla v soutěži, jejímž principem je manipulace, strategie a klam, aby se pro určitou skupinu lidí stala zosobněním všeho špatného.
Ale je důležité zdůraznit jeden fakt, který se často přehlíží. Nenadávají „lidé“. Nenadává většina. Nenadává veřejnost jako celek. Dělá to relativně malá, ale extrémně hlučná skupina, která dokáže zahladit nuance a překřičet všechny ostatní.
Podle analýz chování uživatelů sociálních sítí tvoří tato skupina zhruba 5–10 % publika. Je to minorita, ale minorita vysoce aktivní, emočně rozkolísaná, často anonymní a velmi motivovaná ventilovat frustraci. Když stovky lidí mlčí a desítky křičí, dojem většiny se snadno vytvoří.
A právě tato menšina nyní určuje tón diskuse kolem Zrádců.
Proč nadávají? Psychologie malé toxické skupiny
Když se podíváme, kdo útočí, začíná se rýsovat poměrně jasný profil. Tito lidé nejsou zlí, nejsou „zkažení“. Často to nejsou ani opravdoví fanoušci pořadu. Spíše jde o kombinaci několika psychologických rysů, které se v online prostředí spojí do nebezpečné směsi.
Prvním z nich je projekce. Někteří diváci neumějí oddělit hru od reality, a tak vezmou herní chování jako morální ukazatel člověka. Zrádce ve hře rovná se zrádce ve skutečnosti. Tato zjednodušená rovnice je emocionálně přitažlivá, protože nepotřebuje přemýšlení.
Druhým faktorem je frustrace. Lidé, kteří se v běžném životě cítí bezmocní, mají tendenci hledat místa, kde mohou projevit moc. A internet, zejména anonymní, je pro to ideální prostředí. Někteří psychologové tento jev označují jako digitální odvahu zbabělců. Schopnost být agresivní pouze tam, kde nehrozí žádné následky.
A třetí faktor je fascinace trestem. Část lidí má podvědomou potřebu trestat, být soudcem, určovat, co je správné. Je to jakási amatérská morální policie. V momentě, kdy se objeví výherkyně, kterou mohou odsoudit bez osobního rizika, mají pocit, že konají záslužnou činnost. Stávají se strážci hodnot, které by ale sami v reálné hře porušili během několika minut.
Výzkumy tohoto chování naznačují, že právě tato část populace, ona hlučná menšina, má výrazně vyšší tendenci k impulzivnímu jednání, k černobílému uvažování a k emocionální reaktivitě. Není to většina společnosti. Je to okrajová skupina, ale velmi slyšitelná.
Historické a mediální paralely
To, co se děje ve Zrádcích, není žádná novinka. Jde o opakující se vzorec, který lze sledovat po celém světě. Fanoušci neuměli rozlišit mezi rolí a člověkem už v minulosti stačí připomenout, jak byl herec Jack Gleeson (Joffrey z Game of Thrones) roky terčem takové nenávisti, že se prakticky stáhl z veřejného života.
Nebo případ herce, který hrál v kultovním filmu Deliverance, a lidé ho napadali na ulici, protože „přece musel být takový i ve skutečnosti“.
A přesně tento mechanismus se aktivoval i u obou českých výherkyň Zrádců. Loni i letos. Stačilo, aby byly úspěšné v roli, která vyžaduje lest, aby se z nich staly „zrádkyně“ i mimo televizní scénář.
Je pozoruhodné, že muži v této roli nebývají trestáni tak tvrdě. Žena, která manipuluje? Žena, která strategicky vyhrává? Pro část publika je to nepohodlné, protože naráží na zakořeněné stereotypy.
Tohle není problém televizní show. To je problém společnosti.
Hra jako katalyzátor, internet jako zesilovač
V jádru jde stále o jednu věc. Lidé zapomínají, že Zrádci jsou hra. Nic víc. Hráči jsou v soutěži v extrémním prostředí, které je staví do rolí, které nejsou z jejich běžného života. Hodnotit je podle toho, jak se chovají ve fikčním formátu, je asi stejně smysluplné, jako hodnotit herce podle toho, koho ztvárnil ve filmu.
Jenže internet umožňuje přenést okamžitou emoci do veřejného prostoru bez jakékoli filtrace. A ti, kdo to dělají nejčastěji, tvoří právě onu zmíněnou menšinu, ale aktivních, neúnavných, nebezpečně soudících.
Proč je důležité to nahlas pojmenovat
Je důležité, aby veřejnost věděla, že to nejsme „my Češi“, kdo nadává. Není to běžné chování. Je to jen echo malé části lidí, kteří okupují diskuse a vytvářejí iluzorní obraz „většiny“.
Ve skutečnosti většina diváků mlčí, sleduje, baví se, fandí, nebo prostě přijímá soutěž jako to, čím je. Jako hru.
A pokud je někde skutečná zrada, pak je to spíš zrada na samotném principu kritického myšlení.
Kdyby totiž křičící minorita viděla výherkyni ne jako objekt, ale jako člověka, možná by se přestala cítit jako morální arbitři. A možná by si připomněla jednoduchou věc. Když někomu veřejně ubližujeme za to, že dělal to, co pravidla vyžadovala, problém není v něm.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/society/2021/oct/18/women-on-reality-tv-shows-get-far-more-abuse-online-than-men-study
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/15257832/
https://en.wikipedia.org/wiki/Social_identity_model_of_deindividuation_effects
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S016748702400093X
https://screenrant.com/tv-actors-backlash-characters-actions/
