Článek
Nedávno jsem si zase jednou zvedl tlak při docela banální situaci v supermarketu. Spěchám mezi regály, když tu narazím na pána s vozíkem. Postavil ho šikmo doprostřed úzké uličky a soustředěně studuje složení těstovin. Ani se nehne, přestože se za ním tvoří kolona. Zdvořile zakašlu. Nic. Zkusím „S dovolením…“ o trochu hlasitěji. Žádná reakce. Okolní svět pro něj v tu chvíli neexistuje. Minuty běží, ve mně to vře. To si nevšiml, že blokuje cestu? Jak může být tak nevšímavý? Hlavou mi běží nepěkné výrazivo a mám chuť mu vozík prostě odtlačit z cesty. Nakonec se pán pohne a ulička je volná. Kolemjdoucí rezignovaně pokračují v nákupech. A já si říkám: Co se to právě stalo?
Mozek v zátěži nevidí
Když vztek opadl, napadlo mě, jestli takoví lidé opravdu ignorují okolí schválně. Nebo je možné, že si upřímně neuvědomují, co dělají? Moderní psychologie naznačuje, že platí spíš ta druhá možnost. Náš mozek má totiž omezenou kapacitu pozornosti a leckdy dokáže okolní vjemy filtrovat. Vědci tomu říkají selektivní pozornost neboli „percepční slepota“. Jednoduše řečeno, kdo se soustředí na jednu věc, často přehlédne jinou. Klasickým příkladem je slavný experiment s neviditelnou gorilou. Psychologové Chabris a Simons pustili skupině studentů video s basketbalisty a zadali jim jednoduchý úkol, kdy měli počítat přihrávky jednoho týmu. Uprostřed hry prošel mezi hráči člověk v gorilím kostýmu, uprostřed záběru se zastavil a bil se do prsou. Na kameře byl vidět celých 9 sekund. Přesto si ho polovina účastníků vůbec nevšimla!
Tato „gorila“ se stala učebnicovým příkladem tzv. nepozornostní slepoty: dívat se neznamená vidět. Víme, že kolem něco je, ale mozek to ignoruje, protože pozornost upírá jinam. Ten pán z uličky tedy možná nebyl drzý. Třeba byl duchem nepřítomný, zabrán do nákupního seznamu nebo do vlastních myšlenek. Výzkumy ukazují, že když je náš mozek zaměstnaný, opravdu „nevnímáme svět“ podobně jako slepci. Například řidič, který si v duchu plánuje zítřejší program, si vůbec nemusí všimnout chodce vstupujícího do silnice, přestože se dívá před sebe.
Mentální multitasking zkrátka něco stojí a platíme tím, že vynecháme část reality kolem sebe.
Když to neřeší nikdo, já taky ne
Vraťme se ale ještě do té zablokované uličky. Kromě mě stála za oním pánem ještě jiná paní. I ona čekala, až se probere, ale také mlčela. Nakonec jsme všichni trpně stáli a nikdo neměl odvahu do „bubliny“ narušitele hlasitěji vstoupit. Proč vlastně? I tohle má své vysvětlení. Když se ocitneme v situaci, která vadí více lidem, často spoléháme, že zasáhne někdo jiný, nebo se prostě přizpůsobíme okolí. Psychologové to nazývají efekt přihlížejícího. Platí, že čím víc je okolo nezúčastněných pozorovatelů, tím menší je šance, že někdo zakročí.
Každý si říká: „Určitě to někdo vyřeší… a když ostatní nic nedělají, asi to nebude tak horké.“ Klasické studie to potvrzují až mrazivě. V jednom experimentu seděli lidé v místnosti, kde začal stoupat kouř z ventilace. Pokud tam byl každý sám, téměř všichni hned vyběhli shánět pomoc. Ale ve skupině, kde ostatní předstírali klid, většina lidí raději zůstala sedět a kouř ignorovala.
Ještě známější je případ, kdy byli studenti v oddělených místnostech připojeni mikrofonem do skupinové diskuse. Teprve během rozhovoru došlo ke scéně, kdy jeden z účastníků hlučně předstíral epileptický záchvat (závazně a dramaticky žádal o pomoc). Když si dotyčný myslel, že je svědkem záchvatu sám, v 85 % případů přivolal pomoc. Ale pokud měl dojem, že přihlížejí i další lidé, pomohlo jen 31 % z nich.
Ve skupině se prostě jednotlivci spolehli jeden na druhého a neudělal nikdo nic. Samozřejmě, zablokovaná ulička v Supermarketu není život ohrožující krizová situace. Ale princip je podobný. Když nikdo okolo nereaguje, málokdo chce být ten, kdo „dělá vlny“. Raději pokrčíme rameny a obejdeme překážejícího, i když nás to štve.
Všichni jsme středem svého vesmíru
Nakonec je tu ještě jedna nepříjemná pravda. Každý z nás je tak trochu sobec. Ne nutně zlý nebo bezohledný. Spíš přirozeně zaujatý sám sebou. Psychologie to popisuje pojmem egocentrismus, což je neschopnost vidět věci z perspektivy druhých. Mozek dospělého člověka se sice dokáže vcítit do ostatních, ale naše výchozí nastavení je stále „já na prvním místě“. Proto občas nevnímáme, co naše chování způsobuje ostatním. A naopak, když druzí udělají něco, co nás zasáhne, máme sklon vykládat si to osobně. Jako by to dělali schválně proti nám. Spisovatel David Foster Wallace jednou trefně popsal, že stojíme-li (jakožto hlavní hrdinové svého příběhu) frontu v přeplněném obchodě, máme tendenci pohlížet na okolní zákazníky jako na otravné překážky. Přitom nám nedochází, že oni to vidí stejně, jen z vlastního pohledu. Ve svém slavném projevu This is Water Wallace nabádá k jednoduchému cvičení. Když vás příště někdo v provozu vytočí nebezpečnou jízdou, zkuste se na vteřinu zastavit. Nepředpokládejte hned, že je to „sobecký hulvát“, co vám to udělal naschvál. Možná spíš prožívá těžký den, má nahnáno nebo někam zoufale spěchá. Zkrátka chová se neobratně z důvodů, které s vámi nemají nic společného. Tímhle mentálním přepnutím z „já“ módu do „co když o nic osobního nejde“ se rázem sníží naše naštvanost. Svět se netočí jen kolem mě a to platí i obráceně: já se netočím jen kolem světa.
Co s tím?
Situace, kdy někdo upřeně zírá do regálu a nevšimne si, že blokuje ostatní, asi nevymýtíme. Patří k folklóru veřejných prostor stejně jako pomalí chodci roztažení přes celý chodník nebo nepozorní pasažéři zaseknutí u dveří tramvaje. Člověk občas prostě „nedává pozor“, ač má oči otevřené. Dobrá zpráva je, že většinou pomůže jednoduchý trik. Slušně dotyčného upozornit, že není na světě sám. Zaťukat na rameno, usmát se a říct: „Promiňte, mohl byste…?“ Většina zamyšlených snílků se zpravidla lekne, omluví a uhne. A pokud náhodou ne, pořád tu máme možnost zenového tréninku trpělivosti. A co já a můj supermarketový blokovač? Když jsem později pochopil, že asi nešlo o žádnou osobní křivdu na mojí důstojnosti, přešla mě chuť mu v duchu spílat. Kdo ví, třeba jsem o pár minut později já sám bezděčně překážel někomu jinému (vlastně pravděpodobně ano). Snažím se proto příště méně láteřit a víc vnímat. Občas totiž všichni potřebujeme ze svého vlastního světa trochu vytrhnout a někdy k tomu stačí i tak prostá věc, jako uvidět tu pomyslnou gorilu přímo před sebou.
Zdroje:
https://www.chabris.com/Simons1999.pdf
https://www.scribd.com/doc/263135552/to-help-or-not-to-help
https://www.verywellmind.com/the-bystander-effect-2795899
