Odpustit? Ale komu, kdy a proč? O těžkém umění, které není povinností

Někdy přemýšlím nad tím, proč někdo dokáže odpustit i vrahovi svého dítěte, zatímco jiný člověk se nedokáže zbavit hořkosti ani po drobném nedorozumění. Proč někdo nachází úlevu v odpuštění a jiný ji nachází v tom, že neodpustí nikdy. A hlavně, co to vlastně znamená „odpustit“? Je to morální povinnost? Cesta k vnitřnímu klidu? Nebo past, do které nás tlačí společnost, protože sama neví, jak zacházet s bolestí?

Myslím, že si často pleteme odpuštění s omluvením nebo zapomenutím. A právě tady vzniká nejvíc zmatku. Když odpustím, neříkám tím „Bylo to v pořádku.“ Neříkám „Souhlasím s tím, co jste mi udělali.“ Říkám jen „Už nechci, aby to dál ovládalo můj život.“ Odpuštění není výmaz, není to reset reality. Je to vědomé rozhodnutí pustit hněv, který mě spaluje.

Můžete odpustit a přesto trvat na spravedlnosti. Můžete odpustit a přesto s tím člověkem už nikdy nemluvit. Můžete odpustit a přesto si pamatovat, co se stalo. Odpuštění není o viníkovi, je o vás. A právě proto je tak těžké. Protože pustit hněv neznamená zrušit bolest.

Někdy může být odpuštění dokonce nebezpečné. Jsou lidé, kteří odpouštějí příliš rychle. Partnerovi, který je opakovaně ponižoval. Kolegovi, který si přisvojoval jejich práci. Rodiči, který nikdy nepřestal ubližovat. A říkali si „Aspoň budu mít klid.“ Jenže klid nepřišel. Jen další kolo bolesti. Předčasné nebo vynucené odpuštění je past. Oběť si vezme na záda roli „velkorysého člověka“ a zároveň zůstává bezbranná. To není ctnost, to je sebeobětování. A někdy je nejzdravější prostě neodpustit. Alespoň ne hned.

Vztahy jsou asi největší školou odpuštění. V běžném partnerském životě se bez drobných odpuštění neobejdete. Zapomenuté výročí, ostré slovo, nechtěná lhostejnost. To všechno jsou malé ranky, které se hojí právě tím, že je dokážete pustit. Bez toho by žádný vztah nepřežil.

Jenže u větších zrad jako je nevěra, opakované lži, citová manipulace, už nestačí říct „odpouštím“. Tady musí přijít i něco dalšího. Přijetí odpovědnosti, změna chování, opravdová snaha. Jinak se odpuštění stává jen vstupenkou zpět do stejného kola bolesti. Myslím, že ve vztazích má smysl odpouštět jen tehdy, když druhý udělá cestu napůl. Jinak se z odpuštění stává kapitulace.

Znám ženu, která po letech zjistila, že její manžel žije dvojí život. Odpustila mu, ale jen poté, co prošel terapií, veřejně se přiznal k chybě a strávil měsíce snahou znovu vybudovat důvěru. Dnes spolu zůstali, ale jejich vztah je jiný. Pevnější, hlubší, vědomější. Zažil jsem také kamaráda, který odpouštěl své partnerce znovu a znovu její manipulace, výbuchy a urážky, aniž by ona cokoli změnila. Po letech se z něj stal stín člověka, kterým kdysi byl. To už nebylo odpuštění. To byla rezignace.

Vztahové odpuštění není jednoduchý akt, je to proces. A hlavně není povinné. Můžete odejít i bez odpuštění. A můžete odpustit a přesto odejít. Obojí je platné. Obojí může být projevem sebeúcty.

Nejtěžší otázky odpuštění vznikají tam, kde už nejde jen o hádku nebo zradu. Tam, kde někdo vzal druhému zdraví, důstojnost nebo život. Tam, kde bolest nepomine a spravedlnost nikdy nebude dostatečná.

Přemýšlel jsem o lidech, kteří dokázali odpustit vrahům svých dětí. Například Mary Johnson z Minnesoty, jejíž syn byl zastřelen mladíkem jménem Oshea Israel. Trvalo jí roky, než s ním dokázala promluvit. Dnes spolu pořádají besedy o smíření a Mary říká „Neodpustila jsem kvůli němu. Odpustila jsem kvůli sobě. Protože hněv mě zabíjel.“ Tento příběh obletěl svět. Ne proto, že by omlouval vraždu, ale protože ukazuje, že odpuštění může být způsob, jak si vzít zpět vlastní život.

Na opačném konci spektra stojí třeba rodiče dětí zavražděných v teroristických útocích, kteří říkají „Nikdy neodpustím.“ A mají pravdu. Odpuštění není povinnost, a už vůbec ne měřítko velikosti. Někdy je zdravější neodpustit a nechat vinu tam, kam patří. Neodpustit neznamená žít v nenávisti. Znamená to žít s tím, co se stalo, bez iluze, že všechno lze smýt jedním slovem.

Jako oběť máte právo na všechny emoce. I na ty, které se společensky nehodí. Můžete být rozzlobení, můžete chtít spravedlnost, můžete chtít, aby viník trpěl. A můžete přesto odpustit. Třeba až po letech, třeba nikdy. Každá z těch cest je platná.

A co pachatel? Ten musí pochopit, že odpuštění si nelze vynutit. Není to odměna, na kterou má nárok. Je to dar, který buď přijde, nebo nepřijde. Pokud se nedostaví, úkolem pachatele není čekat. Jeho úkolem je nést následky, převzít odpovědnost a usilovat o nápravu. Odpustit nelze bez pokání, a pokání nelze zkrátit omluvou.

Psychologie ukazuje, že odpuštění prospívá především tomu, kdo odpouští. Snižuje stres, krevní tlak, napětí. Lidé, kteří dokážou odpustit, mají často nižší hladinu úzkosti a lepší duševní zdraví. Ale to všechno platí jen tehdy, když je odpuštění autentické. Když přichází ve chvíli, kdy jste na něj připraveni. Pokud je vynucené nebo předčasné, může zranění jen prohloubit.

Zajímavý výzkum psychologa Everetta Worthingtona, který se odpouštění věnuje desítky let, ukazuje, že proces odpuštění se dá rozdělit do fází. Uznání bolesti, rozhodnutí odpustit, práce s emocemi a přijetí nového pohledu. Worthington zdůrazňuje, že odpuštění není slabost. Naopak, je to akt síly. Vyžaduje čelit bolesti, kterou by bylo jednodušší skrývat za hněv.

Zároveň psychologie varuje před tzv. „falešným odpuštěním“. To nastává, když odpustíte jen proto, že to „tak má být“. Bolest zůstává, ale vy ji potlačíte pod maskou velkorysosti. Takové odpuštění neosvobozuje, jen prohlubuje vnitřní konflikt.

Náboženství po celém světě mluví o odpuštění, ale každé trochu jinak.

Křesťanství učí, že Bůh odpouští každému, kdo lituje, a že člověk by měl odpouštět „sedmasedmdesátkrát“. Ale zároveň klade důraz na pokání. Bez něj není odpuštění úplné.

Buddhismus chápe odpuštění jako vnitřní hygienu mysli. Nepěstovat hněv znamená netrpět. Praktiky jako meditace laskavosti pomáhají odhodit zášť i vůči těm, kdo nám ublížili.

Islám považuje odpuštění za ctnost, ale připouští i spravedlivý trest. Alláh je „odpouštějící a milosrdný“, a věřící jsou vybízeni, aby byli také.

Judaismus vidí odpuštění mezi lidmi jako proces, který začíná přiznáním viny a nápravou škody. Bez těchto kroků není oběť povinna odpouštět. Jom kipur, svátek smíření, připomíná důležitost usmíření, ale nikdy ne na úkor pravdy.

A hinduismus i džinismus zdůrazňují, že odpustit je známkou vnitřní síly a nenásilí. Rituály smíření a každoroční prosba o odpuštění jsou způsobem, jak očistit vztahy i duši.

Společné mají všechny tyto tradice jedno. Odpuštění léčí. Ale nikdy nesmí popřít spravedlnost, pravdu a odpovědnost.

Odpuštění není kouzelné slovo, které vše napraví. Není to povinnost ani morální povýšenost. Je to možnost. Možnost vzít si zpět kontrolu nad vlastním životem. Někdy ji využijete, jindy ne. A obojí je v pořádku.

Myslím, že bychom se měli přestat ptát, jestli máme odpustit. Lepší otázka zní. Proč bychom měli odpustit, a komu to poslouží? Pokud to bude jen další způsob, jak zlehčit vinu nebo umlčet bolest, nestojí to za to. Ale pokud to bude cesta k vlastní svobodě, pak možná stojí za to ji zkusit.

Odpuštění není slabost. Je to síla pustit to, co nás pálí, a žít lehčeji. A i když nikdy neodpustíte, máte stále právo na respekt, bezpečí a spravedlnost.

Zdroje:

https://www.psychologytools.com/articles/profile-everett-worthington-on-forgiveness

https://www.theforgivenessproject.com/stories-library/mary-johnson-oshea-israel/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6662928/

https://pages.ucsd.edu/~memccullough/Papers/relig_forgiv_discrep.pdf

https://www.templeton.org/wp-content/uploads/2020/06/Forgiveness_final.pdf