Článek
Příběh válek šimpanzů není jen temnou kapitolou v dějinách primátů, ale především zkouškou pro ty, kteří je sledovali. Po celá desetiletí jsme se utěšovali myšlenkou, že systematické násilí a válka jsou výhradně lidskou doménou, produktem naší pokročilé inteligence nebo snad naší zkažené duše. Jenže africký prales nám tuto iluzi krutě rozmetal. Záznamy o konfliktech v Gombe a Kibale, pečlivě sepsané a zdokumentované vědci, ukazují hrozivý obraz. Naši nejbližší příbuzní jsou schopni chladnokrevného, strategického násilí s jasným cílem. Genocidou sousední komunity pro teritoriální a reprodukční zisk.
Děs a zrada v Gombe
Nejslavnější a nejvíce srdcervoucí svědectví o šimpanzí válce pochází od Jane Goodallové, průkopnice primatologie. Ona a její tým sledovali komunitu v Národním parku Gombe v Tanzanii už od 60. let. Znala každého jedince, dala jim jména a byla přesvědčena o jejich vnitřní dobrotě a mírumilovnosti. Proto ji rozdělení jedné velké komunity na severní Kasekela a jižní Kahama na počátku 70. let šokovalo a hluboce ranilo.
První šokující moment nastal 7. ledna 1974, kdy šest samců z Kasekely přepadlo osamělého samce Godiho z Kahamy. Vědci popsali, jak Godiho svrhli, mlátili a kousali po celém těle. Útok trval deset minut, načež Godi zůstal ležet v kaluži krve a následující den zemřel. Tento okamžik zpečetil osud Kahamy a odstartoval čtyři roky trvající válku, která se skládala z tichých, organizovaných nájezdů do nepřátelského teritoria.
Nejkrvavější detaily však Goodallovou zasáhly, když Kahamové, zdecimovaní neustálými ztrátami, pomstili smrt svého druha. Její asistent zaznamenal, jak Kahamové zabili a z části snědli mládě z Kasekely, což je vzácný a extrémní případ kanibalismu u šimpanzů. Po těchto útocích se vítězní samci radostně objímali, křičeli a tančili, což připomínalo rituální oslavu vítězství. Během války byli všichni samci Kahamy, jeden po druhém, zavražděni, a jejich území bylo pohlceno Kasekelou. Goodallová později přiznala, že sledování tohoto konfliktu bylo pro ni stejně traumatizující jako sledování lidské války.
Desetiletý masakr v Kibale
Zatímco válka v Gombe byla dlouho považována za ojedinělou abnormalitu, události v Národním parku Kibale v Ugandě potvrdily, že jde o běžné evoluční chování. Konflikt komunit Ngogo a jejich nejmenované sousední skupiny, který trval od roku 1999 do roku 2009, byl podrobně monitorován týmem vědců pod vedením Johna Mitaniho a dalších, kteří publikovali šokující závěry v prestižních vědeckých časopisech.
Absolutní brutalita byla klíčovým znakem této desetileté kampaně. Vědci, sledující obrovskou a teritoriálně ambiciózní komunitu Ngogo (jednu z největších vůbec), zaznamenali organizované hlídky samců, které tvořily tiché, deseti až dvacetičlenné skupiny, jež systematicky prohledávaly hranice území. Cílem těchto „smrtících nájezdů“ bylo vyhledat a zlikvidovat osamělé jedince ze sousedství.
Vědecké zprávy popisují brutální situace, kdy skupina Ngogo přepadla samce a utýrala ho k smrti, přičemž útočníci používali hrubou sílu jako kousání, trhání tkání a dupání. Cílem nebylo jen zabít, ale eliminovat veškerou mužskou konkurenci. V důsledku tohoto desetiletého násilí byla sousední komunita efektivně vyhlazena a samci Ngogo si tak zajistili nejen rozšíření teritoria o 22 procent, ale také přístup k novým samicím, což vyústilo v následný baby boom, který vědci zaznamenali jako ultimativní reprodukční úspěch a biologický cíl války.
Zrcadlo, které nechceme vidět
Příběhy z Gombe a Kibale nás učí, že agresivita a válka nejsou jen patologickými výstřelky lidské historie, ale možná jsou součástí našeho evolučního dědictví, hluboce zakořeněného v nutnosti bojovat o zdroje a reprodukci. Skutečný šok nevychází jen z krutosti šimpanzů, ale z úplné podobnosti jejich chování s naším.
Goodallová to vystihla nejlépe, když napsala, že politická manipulace, strategické spojenectví, ambice a touha po moci se neobjevují až s člověkem, ale jsou zjevně přítomné už u našich primátích bratranců. Když samci Ngogo plánovali své nájezdy a pak se v extázi objímali po úspěšné eliminaci nepřítele, připomínají nám, že hranice mezi námi a nimi je tenčí, než jsme si přáli. Naše války, i když vedené sofistikovanějšími zbraněmi a ideologiemi, v konečném důsledku stále slouží témuž prvotnímu účelu. Ovládnout zdroje a zajistit si převahu pro vlastní potomstvo.
Šimpanzi v tom nejsou sami
A pro ty, kteří by si mysleli, že tato krutá strategie je doménou pouze našich nejbližších příbuzných, je potřeba připomenout, že příroda je plná drsných příkladů vnitrodruhového násilí. Stačí se podívat na lvy, kteří vedou nemilosrdné klany a chladnokrevně zabíjejí všechna mláďata předchozího vůdce, aby zajistili šíření vlastních genů. Podobně i vlci ve smečkách nelítostně brání své teritorium a při střetech s cizími vlky neváhají s brutálním usmrcením vetřelce, což slouží témuž. Ochraně zdrojů a přežití dominantní skupiny. A dokonce i na úrovni drobných hlodavců, u obyčejné krysy hnědé, se v podmínkách nedostatku potravy či přelidnění běžně objevuje kanibalismus a cílené zabíjení slabších jedinců či mláďat ze sousedních hnízd, jen aby byla zajištěna dominance a přežití té nejsilnější skupiny. Vidět v šimpanzích tolik lidskosti je děsivé, protože to naznačuje, že vrah, dobyvatel a genocidní stratég jsou v nás hluboce zakotveni a že nejsme tak výjimeční ve své krutosti, jak bychom si přáli.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Chimpanzee#Aggression
https://www.janegoodall.org.nz/africa-programmes/all-about-chimps/chimps-and-people-1/
https://www.science.org/content/article/why-do-chimps-kill-each-other
https://en.wikipedia.org/wiki/Gombe_National_Park
https://lsa.umich.edu/anthro/people/emeritus/mitani.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Gombe_Chimpanzee_War
