Článek
Téma zvířecích sebevražd provokuje naši představivost už po tisíciletí. Přiznám se, že i mě vždy fascinovalo, co se asi děje v hlavě psa, který odmítá jídlo po smrti svého pána, nebo proč se inteligentní velryby hromadně vrhají na břeh. Vyvolává to v nás hlubokou empatii a nevyhnutelnou otázku, zda jsou zvířata skutečně schopna vědomě ukončit svůj život? Zatímco lidová slovesnost a historie jsou plné dojemných příběhů o věrnosti až za hrob, moderní věda dnes nabízí mnohem komplexnější a někdy, pravda, i trochu mrazivější vysvětlení.
Odkaz antických hřebců a naše potřeba vidět v nich sebe
Fascinace tímto tématem není ničím novým. Už před dvěma tisíci lety popsal Aristoteles ve svém díle Historia Animalium příběh o ušlechtilém hřebci, který byl lstí přiměn k páření se svou vlastní matkou. Jakmile bylo po všem a hřebec si uvědomil, co udělal, vrhl se podle antického učence ze srázu do propasti. Podobné historky sdílel i Plinius starší, když psal o koních, kteří truchlili nad svými padlými majiteli tak intenzivně, že ronili skutečné slzy.
Když se nad tím ale zamyslím očima dnešních historiků a etologů, vidím v těchto zprávách spíše doklad naší věčné lidské potřeby promítat vlastní vlastnosti a morálku do zvířat. Antičtí autoři tehdy nehledali biologická fakta. Potřebovali spíše silné morální příklady věrnosti a hanby. Věda se dnes ptá na něco mnohem pragmatičtějšího, ale o to složitějšího. Má vůbec zvíře v hlavě nástroje na to, aby pochopilo koncept smrti a vlastní budoucnosti?
Rozumí zvířata skutečně konci?
Abychom mohli nějaký čin nazvat „sebevraždou“ v tom lidském slova smyslu, musíme předpokládat, že daný jedinec chápe, co je to smrt. To vyžaduje vysokou úroveň sebeuvědomění. Schopnost říct si „já jsem“ a pochopit, že toto „já“ může jednou prostě přestat existovat. K testování těchto schopností vědci často používají známý zrcadlový test. Ten nám mimochodem potvrdil, že sloni, kytovci nebo někteří primáti se v zrcadle skutečně poznají. To už nám dává silné indicie, že vnímají svou vlastní identitu.
Existuje dokonce celý vědní obor, komparativní thanatologie, který zkoumá, jak zvířata reagují na smrt. A ukazuje se, že inteligentní savci prožívají ztrátu až nečekaně hluboce. Fascinuje mě například chování slonů. Ti projevují neuvěřitelný zájem o kosti svých uhynulých druhů. Jemně se jich dotýkají choboty a drží u nich tiché vigilie, i když s mrtvým jedincem nebyli v žádném příbuzenském vztahu. Vědci se domnívají, že nejde o pouhý instinkt, ale o zobecněnou reakci na smrt, která má k našemu truchlení velmi blízko.
Šimpanz Flint a syndrom zlomeného srdce
Jeden z nejsmutnějších a zároveň nejlépe zdokumentovaných případů zvířecího zármutku je příběh šimpanze Flinta z rezervace Gombe. Jane Goodallová tam sledovala, jak teprve osmiletý Flint po smrti své matky Flo zcela propadl depresi. Přestal jíst, přestal komunikovat s ostatními a trávil dny v naprosté letargii přesně na místě, kde jeho matka zemřela. Flint ji následoval pouhý měsíc poté.
Z pohledu biologie tu sice nešlo o vědomé rozhodnutí se zabít, ale o totální kolaps organismu pod náporem extrémního psychického stresu. U tak sociálních tvorů, jako jsou primáti nebo psi, jsou citové vazby naprosto klíčové pro správné fungování těla. Když se taková vazba náhle přetrhne, může dojít k imunitnímu kolapsu. My lidé tomu říkáme syndrom zlomeného srdce a u zvířat může být tento stav stejně reálný a ničivý jako u nás.
Když stres přeroste v sebedestrukci
Někdy se ale setkáváme se situacemi, kdy si zvířata ubližují aktivně, a to mě osobně bolí nejvíc. Často je to spojené se zajetím. V zoologických zahradách nebo cirkusech se u zvířat může rozvinout takzvaná zoochóza. Patologické chování z nudy, izolace a nedostatku podnětů. Projevuje se to stereotypními pohyby, nebo v těch nejhorších případech přímo sebepoškozováním.
Možná jste slyšeli o nártounech, těch drobných primátech s obrovskýma očima z Filipín. Jsou neuvěřitelně plaší a citliví na hluk nebo blesky fotoaparátů. V zajetí trpí takovým stresem, že v panice začnou narážet hlavou do mříží nebo kmenů stromů, dokud si neroztříští svou křehkou lebku. Odborníci to nevidí jako promyšlenou sebevraždu, ale jako naprosto zoufalou, nekontrolovanou reakci na prostředí, které pro ně není k žití.
Neodolatelný pach smrti a skotská záhada
Občas se ale stane, že něco vypadá jako hromadná sebevražedná mánie, a přitom jde o úplně jiné, skoro až banální vysvětlení. Mám na mysli skotský most Overtoun Bridge, ze kterého od 50. let skočily stovky psů. Místní legendy sice mluví o podivných silách, ale etolog David Sands přišel s mnohem vědečtějším vysvětlením. Pachem.
Zjistil, že pod mostem hnízdí norci, jejichž žlázy produkují pro psy naprosto neodolatelný pach. Experimenty ukázaly, že většina psů s dobrým čichem na tento vjem reaguje naprostým zatměním smyslů. Protože má most vysoké kamenné zdi, pes zkrátka nevidí tu hloubku pod sebou. Cítí kořist, skočí za pachem a v zápalu lovu se zřítí. Není to touha po smrti, je to tragický omyl smyslů v pasti, kterou jsme jim nevědomky postavili.
Velký filmový podvod
A pak jsou tu mýty, které v nás zakořenily tak hluboko, že se staly součástí našeho jazyka. Třeba ten o lumících, kteří se prý vrhají z útesů, aby zabránili přelidnění. Věděli jste, že tento obraz v podstatě vytvořilo studio Disney?
Při natáčení dokumentu Bílá pustina v roce 1958 filmaři scény masové sebevraždy prostě nafingovali. Lumíky nakoupili, přivezli je do míst, kde nežijí, a pomocí triků s kamerou vytvořili iluzi migrujícího davu. Nakonec ty ubohé hlodavce z útesu do vody fyzicky shodili. Ve volné přírodě se lumíci sice při přemnožení stěhují a občas se při pokusu přeplavat řeku utopí, ale nikdy se nevydávají na vědomou cestu ke zkáze. Je to pro mě připomínka toho, jak moc dokáže obraz v televizi zkreslit naše chápání přírody.
Když vám někdo ukradne vůli
Fascinujícím, i když trochu děsivým úkazem jsou případy, kdy se zvíře chová sebezničujícím způsobem, protože mu někdo doslova „ukradl“ mozek. Neuroparazitologie studuje organismy, které přeprogramují chování svého hostitele. Třeba taková Toxoplasma gondii potřebuje ke svému rozmnožení kočku. Pokud infikuje myš, zacílí přímo na její centrum strachu. Myš pak nejenže neztrácí ostražitost, ale začíná být pachem kočky přímo přitahována. Vběhne predátorovi do tlamy. Pro myš je to sice konec, ale pro parazita je to jediná cesta k přežití.
Empatie bez iluzí
Co si z toho všeho vzít? Možná zvířata nepáchají sebevraždu z filozofických důvodů nebo kvůli existenciální krizi jako my. Jejich sebedestrukce je buď výsledkem drsných zákonů evoluce, nebo selháním psychiky pod obrovským tlakem. To ale jejich utrpení nijak nesnižuje. Naopak, schopnost slonů truchlit nebo šimpanzů umírat žalem mi připomíná, že jejich vnitřní svět je mnohem bohatší, než jsme si kdy odvážili připustit. I když za jejich koncem nestojí vědomé rozhodnutí, stojí za ním hluboké city, které si zaslouží náš respekt. I po letech vědeckého bádání pro mě zůstává ta hranice mezi námi a zbytkem přírody fascinujícím způsobem tenká.
Zdroje:
https://www.iflscience.com/why-do-dogs-keep-jumping-off-scotlands-dog-suicide-bridge-54549
https://www.loebclassics.com/view/pliny_elder-natural_history/1938/pb_LCL353.111.xml?mainRsKey=V7FKrS&readMode=recto
https://www.bbcearth.com/news/the-truth-about-animal-grief
https://www.adfg.alaska.gov/index.cfm?adfg=wildlifenews.view_article&articles_id=56
https://theworld.org/stories/2016/07/31/tourists-make-primate-commit-suicide
https://bigthink.com/life/zombie-parasites-neuroparasitology/
