Článek
Temné období: „Byl jsem k žití nepohodlný“
Jiří Langmajer se nikdy netajil tím, že v určité fázi svého života byl jak sám říká „nerozumný, necitlivý a k žití nepohodlný“. O sobě dokonce prohlásil, že byl člověk, kterému jste se raději vyhnuli, protože nikdy nešlo odhadnout, jak zareaguje. Jeho výkyvy nálad, úzkosti a probíhající deprese se podepisovaly na každodenním fungování, ať už v osobním životě, nebo při práci na place. Sám popisoval, že žil roky v permanentním napětí a tenzi, které nedokázal zastavit. Nespal, přepínal se, hrál, pracoval a nikdy si nedovolil odpočívat. A i ve chvíli, kdy odcházel z divadla, mu v hlavě všechno jelo dál. Přiznával, že si dlouho nechtěl připustit vlastní slabost, protože měl pocit, že jako „chlap“ musí být neustále silný, odolný a drsný. Výsledkem toho bylo, že si psychický tlak vybíjel na sobě i na těch, kteří byli kolem něj.
Skandály, konflikty a legendární prudkost
V branži tehdy kolovaly historky o jeho prudkosti a nevyzpytatelnosti. Občas odešel ze zkoušky, protože „už toho měl dost“, jindy se dostal do vyhroceného konfliktu s kolegy kvůli perfekcionismu, rychle vzplanoucím emocím či detailům, kterým přikládal až přehnaný význam. V kombinaci s únavou a narůstající depresí dokázal být podle vlastních slov „výbušný, arogantní až destruktivní“. Kolegové z divadla ho popisovali jako člověka, se kterým bylo někdy radost pracovat, protože byl fantastický a jindy to byl člověk nepochopitelně tvrdý, odříznutý, jako by se uzavřel do vlastního světa. Někteří se mu tehdy raději vyhýbali, dokonce si s ním nechtěli sednout ani do společné šatny, ne proto, že by byl zlý člověk, ale protože jeho vnitřní vyčerpání z něj dělalo nepředvídatelnou osobnost. On sám později přiznal, že prošel obdobím, kdy by se se sebou „bál žít“.
Rychlý růst a tlak, který přerůstal přes hlavu
Přitom jeho začátek vypadal jako příběh z ideální herecké učebnice. Pocházel z muzikantské rodiny, měl nadání a už během studia na pražské konzervatoři začal sbírat výrazné filmové role. Po absolutoriu stál na jevištích předních scén a režiséři si ho rychle všimli. Talent byl nesporný, ale právě to na něj začalo klást tlak, se kterým neuměl pracovat. Byl perfekcionista, chtěl pokaždé podat maximum a když to nešlo, začal tvrdě trestat sám sebe. V divadle se o něm říkalo, že je „prokletě dobrý, ale někdy až příliš drsný sám na sebe“. Jeho psychické rozpoložení často kolísalo podle role, kterou právě hrál, protože v té době ještě nedokázal oddělit osobní život od herectví. To, co z něj dělalo geniálního herce, ho zároveň ničilo.
Chvíle, kdy šlo o život
Deprese, úzkosti, noční propady a neustálé vnitřní napětí postupně narůstaly, až se dostal do momentu, kdy jak sám řekl „šlo o život“. Nebylo už možné to skrývat, popírat ani přehrávat. V takové chvíli má člověk obvykle jen dvě možnosti. Nechat se semlít nebo si říct o pomoc. Langmajer zvolil to druhé a právě to mu zachránilo kariéru, vztahy i sebe samotného.
Psychiatr, terapie a práce na sobě
Otevřeně mluví o tom, že začal chodit na psychiatrii a dlouhodobě se léčil. Přestal bojovat s léky, přestal si hrát na nezdolného hrdinu a místo toho začal spolupracovat s odborníky. S odstupem říká, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké mohl udělat. Když přijal, že deprese je nemoc jako každá jiná, spadl z něj nesmírný tlak. Terapie mu pomohla pochopit vlastní reakce, rozkolísanost i nároky, které měl vůči sobě. Po letech poprvé cítil, že se přestal topit a dostal se nad hladinu.
Proměna, kterou viděli i kolegové
Okolí si postupně začalo všímat změny. Ustoupila impulsivita, atmosféra při práci se zklidnila, vztahy s kolegy se výrazně zlepšily. V divadle se mluvilo o tom, že Langmajer „dospěl“ a že z bouřliváka se stal vyrovnaný profesionál, který dokáže naslouchat, vést tým i brát věci s nadhledem. Mladší herci o něm říkali, že je inspirativní, protože umí poradit, podpořit a už neútočí ani si nic nevybíjí na druhých. Z muže, který byl dřív na houpačce emocí, se stal člověk, kterému druzí věří a vedle kterého se cítí bezpečně.
Láska jako stabilizační bod
Nemalou roli v jeho životním obratu sehrál i vztah s Adélou Gondíkovou. Sňatek mu přinesl zázemí, klid a pocit, že má konečně pevný bod, o který se může opřít. Na veřejnosti se o nich mluví jako o páru, který si lidsky i profesně dokonale sedl. Langmajer sám několikrát uvedl, že právě stabilita a zdravý vztah mu pomohly udržet si rovnováhu a nepodlehnout starým vzorcům chování.
Dnešní Jiří Langmajer: muž, který prošel peklem a nezlobil se za to
Dnes se nebojí mluvit o depresích, o terapii ani o svých pádech a skandálních obdobích. Ne proto, že by se jimi chtěl chlubit, ale protože ví, že ticho kolem duševního zdraví může být nebezpečné. Otevřeně mluví o tom, jak se přepínal, protože stále chtěl něco dokazovat, bál se, že nebude dost dobrý, psychicky se ničil, protože neznal hranice, a musel projít peklem, aby pochopil, že odpočinek a rovnováha nejsou slabost. Jeho otevřenost z něj dělá nejen respektovaného herce, ale také člověka, který dodává odvahu ostatním.
Proč jeho příběh stále rezonuje
Je to příběh skutečný, neučesaný, syrový a pravdivý. Příběh talentu i pádu, temnoty i světla, bolesti i návratu. Ukazuje, že i když člověk spadne velmi hluboko, vždy existuje cesta ven, pokud si dovolí požádat o pomoc. Jiří Langmajer dnes nehraje jen v seriálech a filmech. Hraje i roli člověka, který přijal svou minulost, pochopil ji a dokázal se vrátit silnější než kdy dřív.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/jiri-langmajer-schazi-mi-hormon-stesti.A080227_103941_divadlo_jaz
https://domaci.hn.cz/c1-66699020-langmajer-nicil-jsem-se-a-malem-umrel-bylo-se-mnou-k-neziti-pomohl-mi-az-psychiatr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Langmajer
https://www.super.cz/clanek/celebrity-jiri-langmajer-necekane-otevrene-lecba-na-psychiatrii-mu-zachranila-vztah-s-adelou-gondikovou-1285904
https://www.iglanc.cz/rozhovory/rozhovor-jiri-langmajer-adela-gondikova-deprese-psychiatr/
