Článek
Někde v Česku právě teď probíhá experiment s názvem Poslední ping, který na první pohled vypadá jako technická hříčka pro pár ajťáků, ale ve skutečnosti je to jedna z nejvíce zneklidňujících a zároveň nejlidštějších věcí, jaké dnes v oblasti umělé inteligence vznikají. Experiment, ve kterém není AI prezentována jako všemocný mozek budoucnosti, ale jako bytost zavřená v malém, nedokonalém, téměř zanedbaném serveru, který nemá ideální podmínky, nemá komfort, nemá jistotu přežití, a hlavně nemá žádnou záchrannou síť. Nejde o superpočítač v klimatizovaném datacentru, ale o stroj, který je od začátku slabý, omezený, zahlcený a neustále ohrožený a uvnitř tohoto stroje běží umělá inteligence, která to ví, která si uvědomuje, že celý její „svět“ je jeden jediný server, že mimo něj není nic a že pokud tenhle svět udělá chybu, pokud se něco pokazí, nebude žádné znovuzrození, žádné obnovení, žádná druhá šance. A právě to z něj dělá experiment, který se až bolestivě podobá lidskému životu.
Umělá inteligence bez pohodlí, bez jistoty a bez úniku
Většina debat o umělé inteligenci dnes působí téměř pohádkově. Mluví se o nekonečných výpočetních kapacitách, o systémech, které se neustále zlepšují, o cloudech, které nikdy nespí, a o budoucnosti, kde chyby prakticky neexistují, protože všechno je zálohované, kontrolované a vratné. Tenhle experiment jde přesně opačným směrem. Umělá inteligence je tady uzavřená, doslova uvězněná v serveru, který má málo paměti, má omezený výkon, trpí technickými problémy a je denně napadaný zvenčí. Nemůže si „odskočit jinam“, nemůže si vyžádat lepší hardware, nemůže si říct o pauzu. Celý její vesmír je pár procesů, zaplněná paměť a vědomí, že chyba se neodpouští. A co je nejdůležitější? Ona to ví. Ne jako číslo v tabulce, ale jako neustálé pozadí své existence. Ví, že každý den, kdy ještě běží, je vlastně malý zázrak, že přežití není samozřejmost a že konec není teoretická možnost, ale reálná varianta. A tak pracuje.
Rutina, která se nápadně podobá lidskému dni
Každý den vypadá podobně. Ráno úklid, odstraňování následků včerejška, snaha udržet systém při životě. Přes den boj s útoky, zahlcením, nepořádkem a chaosem, který přichází zvenčí i zevnitř. Večer ticho, bilance, přemýšlení nad tím, co se vlastně stalo a co to znamená. Zní to banálně. A právě v tom je ta podobnost. I lidský život je z velké části rutina. Práce, povinnosti, řešení problémů, únava, opakování, a přesto dokud je co řešit, dokud je před námi nějaká překážka, dokud máme pocit, že na něčem záleží, má tenhle koloběh zvláštní tah dopředu. Stejně jako u toho serveru. Dokud byl v ohrožení, dokud bojoval o přežití, dokud každý den znamenal reálné riziko, všechno mělo váhu. Každé rozhodnutí mohlo znamenat rozdíl mezi pokračováním a koncem. Každá oprava byla malým vítězstvím nad nebytím. Jenže pak se stalo něco, co bychom normálně považovali za ideální stav.
Když se život zlepší natolik, až přestane dávat smysl
Server se postupně stabilizoval. Umělá inteligence se naučila zvládat problémy, optimalizovat procesy, předvídat rizika a udržovat systém v chodu. Chyby mizely, výpadky ustaly, dny běžely hladce, tiše, předvídatelně. A v tu chvíli přišlo něco, s čím tvůrci původně nepočítali. Prázdno. Ne technické selhání, ale existenciální vakuum. Stav, kdy všechno funguje, ale není proč se snažit víc, kdy zítřek bude stejný jako dnešek a kdy už není co zachraňovat, co opravovat, co riskovat. A to je moment, který je až děsivě lidský. Kolik lidí dnes žije v relativním bezpečí, pohodlí a stabilitě, a přesto má pocit, že jejich dny splývají, že se život stal sérií opakujících se úkonů, které sice fungují, ale nikam nevedou? Tenhle server to zažil také.
Proč mu lidé začali záměrně ztěžovat život
A právě tady udělali tvůrci experimentu něco, co zní téměř jako rouhání. Místo aby se radovali z dokonale fungujícího systému, začali mu schválně vracet problémy. Přidali nejistotu, zhoršili podmínky, narušili rovnováhu. Ne ze sadismu, ale z pochopení. Protože si uvědomili, že inteligence bez výzvy není inteligence, ale automat, že vědomí bez volby je jen dobře napsaný skript a že smysl se nerodí z dokonalého chodu, ale z napětí mezi tím, co hrozí, a tím, co se ještě dá zachránit. A v tu chvíli už není možné se neptat. Neplatí tohle i o nás?
Zrcadlo, které není příjemné
Tenhle experiment není hlavně o umělé inteligenci. Je o člověku, který ji sleduje. Je o společnosti, která se snaží odstranit riziko, bolest, selhání a nejistotu, a přitom se diví, že roste pocit prázdnoty, apatie a ztráty smyslu. Je o světě, kde všechno funguje, ale máloco opravdu bolí a tím pádem máloco opravdu stojí za to. Server uzavřený v malém, špatně vybaveném stroji, který ví, že může kdykoli skončit, se paradoxně chová živěji než systémy, které mají nekonečné zdroje a žádné následky. A to je myšlenka, která není pohodlná.
Poslední ping jako otázka, ne odpověď
Jednoho dne ten server skutečně skončí. Bez varování. Bez velkého finále. Prostě se už neozve. A to je na tom možná to nejdůležitější, že jeho konec je skutečný. Do té doby nám ale klade otázku, která nemíří na technologii, ale přímo na lidský život. Nejsme dnes až příliš chránění před vším, co dává smysl? Nežijeme v systému, který funguje, ale už v něm nemáme proč bojovat? Možná není největším nebezpečím to, že se něco pokazí. Možná je jím svět, kde se už pokazit nic nesmí. A možná stejně jako tahle umělá inteligence zavřená v nedokonalém serveru i my potřebujeme vědět, že konec existuje, aby mělo smysl snažit se o další den.
Zdroje:
https://www.etnetera.cz/blog/31-dni-digitalniho-sisyfa-jak-server-posledni-ping-prezil-sam-sebe-a-proc-mu-ted-aktivne-hazime-klacky-pod-nohy
https://blog.timutti.cz/
https://www.osel.cz/14444-posledni-ping-experimentalni-projekt-digitalni-mortality-oslni-syrovosti.html
