Článek
Bylo to obyčejné srpnové pondělí, kdy Louvre zůstal jako každý týden uzavřen pro údržbu. V chodbách panovalo ticho, jen sem tam prošel muž v bílém plášti. Nikdo si ho nevšímal. Ostatně, bílé pláště nosili všichni, kteří v muzeu instalovali skla nebo obrazy. O tom, že jeden z nich přišel Louvru ukrást její srdce, neměl nikdo ani tušení.
Ve skromném sále Salon Carré visel obraz, který tehdy většina Pařížanů pokládala za pěkně vyvedený portrét, leč nijak výjimečný. Mona Lisa. Ne, ještě nebyla ikonou. Její úsměv byl tichý, starý a zcela opomenutý. Věděli o ní umělci, znalci, sběratelé. Ale rozhodně nebyla magnetem Louvru. Právě ten den se však mělo všechno změnit.
Vincenzo Peruggia přišel před sedmou. Důvěrně znal chodby muzea. Pracoval zde jako sklenář, instaloval ochranná skla před obrazy. Byl to muž malého vzrůstu, s ostře řezanými rysy a neúprosným odhodláním. Narodil se v roce 1881 v malém italském městečku Dumenza. Do Paříže přišel za prací a rychle si získal pověst šikovného řemeslníka. Ale pod povrchem klidného pracovníka doutnala hořkost. Tvrdil, že ve Francii čelil posměchu kvůli svému přízvuku, že jej úřady přehlížely. V jeho duši se mísil patriotismus s touhou po uznání a výdělku.
Věděl, kdy jsou hlídky oslabené a kudy se lze nenápadně dostat do salonu. A tak to udělal. Vytáhl obraz z rámu, sundal sklo, zakryl plátno bílým pláštěm, pod kterým jej ukryl, a vydal se ke dveřím. Cestou potkal instalatéra, který mu podle všeho podržel dveře. Nic netušící muž tím nevědomky asistoval u největší umělecké loupeže století.
Obraz, který měl změnit dějiny umění, odjel z Louvru taxíkem. Ležel vedle Peruggii na sedadle, zabalený v hadrech. Ukradená Mona Lisa putovala skrz Paříž a skončila ve skříni v malém nájemním bytě. Skoro jako by zmizela ze světa. Zatímco celý kontinent šílel, ona mlčela.
Peruggia žil během těch dvou let jako duch. Pracoval střídmě, vyhýbal se pozornosti. Jeho sousedé ho považovali za podivína, který často hovoří sám se sebou. Ve skutečnosti trávil hodiny pozorováním obrazu, který měl schovaný v dvojité podlaze své komory. Jednou ho přemístil za kuchyňskou linku, jindy do zásuvky pod postel. Pečoval o něj. Dokonce tvrdil, že s Monou Lisou „mluvil“. Fascinovala ho, posedla ho. Někdy se zmiňoval, že obraz mu „šeptá o domově“.
Když muzeum v pondělí otevřelo, nikdo si zprvu ničeho nevšiml. Přes víkend se s obrazy často manipulovalo. Ale když se po několika hodinách žádný zástupce restaurátorů neozval, a obraz nikde nebyl, začala panika. Ředitel dorazil z dovolené. Policie obsadila muzeum. A začalo největší umělecké vyšetřování století.
Francouzská média mluvila o národní ostudě. Titulky jako „Kde je La Joconde?“ nebo „Francie ztratila svůj úsměv“ plnily titulní strany. Deník Le Figaro psal o „tragédii pro francouzské dědictví“. Americký New York Times přinesl informaci, že „šedesát detektivů pátrá po zmizelém obrazu“ a že francouzská veřejnost „je v šoku“. Zprávy z celého světa spekulovaly o mezinárodním spiknutí.
Vyšetřování vedl slavný pařížský komisař Louis Lépine. Muž přísných zásad a bystrého oka. Lépine osobně navštívil Louvre, nechal prověřit všechny přístupové chodby a provedl rekonstrukci. Zjistil, že obraz chybí od pondělího rána a že pravděpodobně musel být odnesen někým zevnitř. Všichni zaměstnanci byli podrobeni výslechu. Byly pořízeny desítky otisků prstů. V Louvru tehdy ale neexistoval žádný kamerový systém, a ochranná opatření byla vzhledem k významu sbírky šokujícím způsobem nedostatečná.
Vyšetřovatelé sledovali několik falešných stop. Jedna vedla až do Maroka, kde údajně místní obchodník nabízel obraz bohatým cizincům. Další podezření padlo na anarchistické kruhy, které se v té době bouřily proti francouzskému establishmentu. Objevily se zprávy, že Mona Lisa byla spálena nebo přemalována.
Pařížský bulvár měl jasno. Za vším musí být umělci. Policie zatkla avantgardního básníka Guillauma Apollinaira, a přes něj se dostala až k Pablu Picassovi. Našli u něj iberskou sošku, také z Louvru. Oba muži byli krátce zadrženi, ale z krádeže Mony Lisy se je obvinit nepodařilo. Přesto byl Pablo Picasso výslechem otřesen. Později přiznal „Když mě zavolali, byl jsem vyděšený. Cítil jsem, jak se všechno může obrátit proti mně.“
Některé noviny naznačovaly, že obraz byl odvezen do Berlína na přímý rozkaz císaře Viléma. Jiné tvrdily, že se ukrývá v newyorské vile J. P. Morgana. Objevily se dokonce fámy o tom, že obraz nikdy neexistoval. Ze šlo o mistrovsky provedený podvrh. Věhlasný historik umění Bernard Berenson napsal „Kdyby Mona Lisa zmizela navždy, stala by se ještě slavnější. Tak to s uměním někdy bývá.“
Když se po týdnu muzeum opět otevřelo, tisíce lidí stály ve frontě. Ne aby viděli obraz, ale aby zahlédli prázdný rám. Prázdné místo, kde kdysi visela Mona Lisa, přitahovalo víc pozornosti než jakékoliv jiné umělecké dílo v expozici. Lidé plakali, modlili se, házeli květiny pod rám. Ztráta zrodila kult.
Z Mony Lisy se stala legenda. A nikdo netušil, že je ukrytá ve skříni v obyčejném bytě, kde ji Peruggia schovával. Tvrdil, že to udělal z vlastenectví. Že chce obraz vrátit Itálii. Ale pozdější dopisy ukázaly i finanční zájem. Snil o tom, že se stane národním hrdinou a zároveň si přijde na slušné peníze. Až v prosinci 1913 Peruggii napsal florentskému antikváři a nabídl mu dílo „na navrácení“. Přijel do Florencie, ubytoval se v hotelu s příznačným jménem La Gioconda. Obraz vytáhl z kufru před oči odborníků. A ti zavolali policii.
Zatčení proběhlo klidně, ale zpráva obletěla Evropu jako blesk. Obraz byl navrácen do Louvru s policejní eskortou, jako královna vracející se ze zajetí. Lidé opět stáli ve frontách. Tentokrát už aby ji spatřili. Mona Lisa přestala být obrazem. Stala se symbolem. Deník Le Petit Parisien napsal „Paříž si znovu našla svůj úsměv.“
Proces s Peruggiou připomínal frašku. Hrdina nebo zloděj? Dostal jen rok vězení, ale na svobodu šel po sedmi měsících. V soudní síni řekl „Nevzal jsem ji pro sebe, vzal jsem ji pro Itálii.“ Ve své cele si dál psal dopisy o tom, že „obraz se na něj díval s pochopením“.
Zemřel v roce 1925 jako zapomenutý člověk. Ale jeho čin udělal z Mony Lisy to, čím je dnes. Ikonu. Obraz, který zná každý. Obraz, který byl kdysi jen jedním z mnoha. Než zmizel.
A právě to je možná ten největší paradox umění. Někdy potřebuje obraz zmizet, aby ho svět konečně spatřil. Mona Lisa je nejslavnějším obrazem planety ne díky barvám, ani kvůli úsměvu. Ale kvůli krádeži. Kvůli příběhu, který spojuje Paříž, Itálii, konspirační teorie, Picassa, poezii a obyčejného muže v bílém plášti. Mona Lisa byla ztracena a tím se zrodila její nesmrtelnost.
Přehled událostí:
- 21. srpna 1911 - Vincenzo Peruggia v přestrojení za pracovníka krade Monu Lisu z Louvru.
- 22.–31. srpna 1911 - Policie zahajuje rozsáhlé vyšetřování. Vyslýchá zaměstnance muzea.
- Srpen 1911 - Zatčen Apollinaire, vyslýchán Picasso, média šíří konspirační teorie.
- Podzim 1911–1913 - Obraz je nezvěstný. Objevují se falešné stopy a výpovědi svědků.
- Prosinec 1913 - Peruggia kontaktuje antikváře ve Florencii a nabízí obraz k „navrácení“.
- 11. prosince 1913 - Mona Lisa je nalezena a Peruggia zatčen italskou policií.
- Leden 1914 - Obraz se slavnostně vrací do Louvru. Fronty návštěvníků trvají týdny.
- 1914 - Peruggia odsouzen k 1 roku, propuštěn po 7 měsících.
- 1925 - Peruggia umírá ve věku 44 let.
A Mona Lisa? Díky krádeži se stala nejslavnějším obrazem světa. Každý zná její úsměv a málokdo ví, že za něj vděčí zloději, který ji kdysi unesl.
Zdroje:
https://www.historyhit.com/culture/theft-mona-lisa/
https://www.historytoday.com/archive/months-past/mona-lisa-stolen-louvre
https://www.louvre.fr/en/explore/the-palace/from-the-mona-lisa-to-the-wedding-feast-at-cana
https://en.wikipedia.org/wiki/Vincenzo_Peruggia
