Článek
Sláva umí hladit i kousat. Vypadá jako sen, ale chová se jako návyková látka. Návyková a zrádná. V osmnácti letech o tom Jan Antonín Duchoslav ještě nevěděl. Měl jen lyže, drzý úsměv a štěstí, že se ocitl na správném svahu ve správný čas. Film Sněženky a machři mu v roce 1983 přinesl vše, o čem jiní jen snili. Známou tvář, fanynky, uznání. Ale také semínko pýchy, které později vyklíčilo v temném koutě kasáren.
O pár let později už nebyl „Viki Cabadaj“ z filmu, ale voják z reality. Velitel družstva, který měl pod sebou jiné muže. A ten mladík, který si kdysi hrál na frajera na sjezdovce, najednou dostal moc. Jenže s mocí se dá zacházet různě a on, jak sám přiznal, s ní tehdy zacházet neuměl.
Z filmového svahu do vojenského baráku
Duchoslav byl v té době symbolem bezstarostnosti. Role v Sněženkách a machrech nebyla složitá. Parta středoškoláků, hory, první lásky, trochu rebelství. Ale Viki Cabadaj měl něco navíc. Chladnou tvář a klukovskou drzost, kterou diváci milovali. Jenže zatímco ostatní herci pokračovali v kariéře nebo studiu, on narukoval.
Armáda pozdních osmdesátých let nebyla filmová komedie. Byla to instituce, kde se každý nováček musel „vycepovat“. Šikana. Tehdy se jí říkalo mazácký systém a nebyla napsaná v žádném řádu, ale všichni ji znali. A právě tam, v těch šedých barácích, se zrodil pád mladého herce.
Duchoslav se brzy stal velitelem družstva. Měl přirozenou autoritu i díky tomu, že ho lidé znali z filmu. A tak se stalo, že začal dělat to, co dělali mnozí před ním. Nechával podřízené běhat, čistit, nosit mu jídlo, sloužit mu. „Zneužíval jsem lidi k maličkostem, aby mi dali pokoj,“ přiznal po letech. „Nebyla to údajná šikana. Byla to šikana.“
Někde mezi rozkazy, cvičením a rutinou se ztratil ten kluk, co kdysi běhal po sjezdovce s větrem ve vlasech.
Pád, který nešlo přetočit
Jednoho dne to prasklo. Vojenské velení se rozhodlo udělat příklad. „Obrovský skandál,“ píšou pamětníci. Duchoslav stanul před vojenským soudem za urážku a použití násilí mezi vojáky. Rozsudek byl přísný. 10 měsíců nepodmíněně.
Byl poslán na Pankrác, tehdejší věznici pro vojáky, která měla odstrašovat. Tam, kde se tresty měřily přísněji než v civilu, skončil kluk, kterého si lidé pamatovali z filmového plátna. A jak to bývá, právě tam začala jeho první opravdová sebereflexe.
„Byl jsem odsouzen právem,“ říká dnes. „Choval jsem se jako hlupák.“
V té větě je všechno. Hrdost, která se rozpadla, i tichý vděk, že mohl začít znovu.
Husákova amnestie
Po devatenácti dnech přišla zpráva, které se tehdy říkalo „zázrak“. Amnestie Gustáva Husáka. Prezident komunistického Československa tehdy z moci úřadu propustil tisíce vězňů. Duchoslav byl jedním z nich.
Z 10 měsíců zbylo 19 dní, ale v jeho paměti to byly „nejdelší dny života“.
„Kdybych tam zůstal déle, asi by mě to zlomilo,“ přiznává. „Byla to facka, kterou jsem potřeboval.“
Mohl tehdy odejít jako zahořklý člověk, který se cítí nespravedlivě potrestaný. Ale on, paradoxně, vyšel z vězení s pocitem, že mu někdo nastavil zrcadlo. A že v tom zrcadle uviděl sám sebe poprvé bez filmové pózy.
Cesta z hanby
Po amnestii se jeho život obrátil vzhůru nohama. Filmové nabídky zmizely. Nikdo už nechtěl Vikiho s trestním rejstříkem. Tak se živil všelijak. Dělal osvětlovače, rekvizitáře, podnikal, učil lyžování. Místo ateliéru měl hory, místo kamery horizont.
K herectví se vracel jen občas, ale nikdy úplně neutekl. V roce 2008 si znovu oblékl bundu Vikiho Cabadaje v pokračování Sněženky a machři po 25 letech. A i když film nevyvolal nadšení, pro něj měl osobní význam. Symbolicky uzavřel kruh. Z rebelujícího kluka se stal muž, který chápe cenu pokory.
Když se role stane realitou
V českém kulturním prostoru je Viki Cabadaj symbolem. Rebel, frajer, který všechno umí. Ale jeho představitel tenhle obraz postupně rozložil.
„Myslel jsem si, že filmový frajer může být i v životě. Ale život není natáčení,“ říká s nadhledem.
Jeho příběh se vymyká klasickému bulváru. Nejde o skandál, který by sloužil k senzaci. Je to spíš studie o tom, co se stane, když se mladý člověk dotkne moci a nevydrží její lesk. Když se kamera vypne a zůstane ticho.
A možná právě proto dnes jeho vyprávění působí tak silně. Nepřikrášluje. Nesvaluje vinu. Přiznává vinu i slabost. Tohle není herecký výkon. To je životní zpověď.
Odpouštění, které trvá celý život
Někdo říká, že dvacet dní vězení nestojí za řeč. Ale kdo si prošel vlastní hanbou, ví, že i dvacet hodin může být nekonečných. Duchoslav si svou lekci odseděl. A zbytek života ji promýšlí.
„Dnes už chápu, že nejhorší není trest, ale vědomí, že jste někomu ublížil,“ řekl v jednom rozhovoru. Takové vědomí nelze amnestovat.
Husákova amnestie mu dala svobodu, ale pokání si musel udělit sám. Tichým životem, prací, skromností. Nevyhýbá se médiím, ale mluví s rozvahou, nikoli s pózou.
Jeho příběh se stal připomínkou, že opravdové očištění nezačíná podpisem prezidenta, ale přiznáním viny.
Sláva, která učí pokoru
Každá generace má své idoly a své pády. V případě Jana Antonína Duchoslava to všechno přišlo příliš brzy. Sláva v osmnácti, pád v jednadvaceti, pokání ve čtyřiceti.
Jeho cesta není hrdinská a právě proto je lidská.
Kdyby tehdy Husák amnestii nevyhlásil, kdo ví, kde by skončil. Možná by se zlomil, možná by se nenaučil odpouštět. Ale díky těm devatenácti dnům mezi svobodou a stěnou věznice pochopil něco, co by mu žádná role nedala. Svoboda bez pokory je jen jiná forma pýchy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Anton%C3%ADn_Duchoslav
https://www.kafe.cz/celebrity/jan-antonin-duchoslav-vezeni-sikana/
https://www.e15.cz/rozhovory/jan-antonin-duchoslav-prvni-role-me-namachrovaly-nebyl-jsem-pripraveny-byt-slavny-1371552
https://www.tyden.cz/rubriky/duchoslav-promluvil-o-vezeni-byla-to-sila_332575.html
