Vyšehradští jezdci: legenda pražského gangu padesátých let

Vyšehradští jezdci byla skupina mladých mužů v Praze počátku 50. let. Dodnes vzbuzují rozporuplné reakce. Tehdejší komunistický režim je líčil jako nebezpečný gang výtržníků, kteří přepadávají a okrádají občany, a v roce 1953 proti nim tvrdě zakročil. Pro mnoho mladých lidí však už tehdy byli hrdiny, kteří se nebáli vzdorovat totalitě. Jejich příběh se stal námětem řady mýtů a dodnes o něm kolují legendy mnohdy vzdálené skutečnosti. Jaká byla skutečná historie Vyšehradských jezdců?

Vyšehradští jezdci vznikli krátce po komunistickém převratu. Kolem roku 1948 se na pražském Vyšehradě dala dohromady parta asi dvaceti spolužáků z místní školy Na Hrádku. Název si zvolili podle nápisu „Královský Vyšehrad“ na starém katastrálním plánu, který je zaujal a začali si říkat „Královští Vyšehradští jezdci“. Šlo převážně o chlapce kolem 17–18 let, původem z dělnických rodin a z pražské čtvrti Podskalí. Neformálním vůdcem byl František Dobiáš přezdívaný „Náčelník“; mezi členy patřili též jeho bratr Zdeněk Dobiáš („Pinky“), Jindřich Kadrnoška („Harry“), František Šulc („Čert“), Emil Janošek („Apač“ či „Démon“), Ivan Hušek („Mistr barev“), Václav Novák, Ivan Crnko, Jaroslav Münzberger a další. Ke „klukovské“ partě se přidávaly i dívky. Podle pozdějších svědectví k nim patřila například mladičká Helena Málková, známější jako herečka Helena Růžičková.

Tito mladí rebelsky naladění Pražané byli součástí poválečné subkultury pásků (neformální mládeže obdivující západní styl života). Nosili nápadnou americkou módu: úzké kalhoty „roury“ zúžené na 15 cm, saka s vycpanými rameny a širokými klopami, pestrobarevné ručně malované kravaty, výrazné šály a klobouky typu „klopenka“. Vlasy si česali do vysokého účesu zvaného „eman“ (podle populárního vyšehradského holiče Emana Kodyma). Odpoledne po škole parta vyrážela na vyšehradské hradby, kde hráli fotbal, boxovali, kouřili a popíjeli. Společně poslouchali zakázané západní rozhlasové stanice jako byly Hlas Ameriky či Radio Luxembourg a milovali nový rytmus boogie-woogie a rock’n’rollu. Svou náklonnost k americké kultuře dávali ostentativně najevo, například si na kravaty malovali americké vlajky.

Skupinu kromě kamarádství spojovala chuť provokovat konvence. Jezdci se neprali jen pro rvačku samotnou, ale někdy i z principu. Například mlátili mladé komunisty (svazáky), které potkávali. Odmítali vstoupit do oficiálních organizací Pionýra či ČSM a otevřeně projevovali odpor k režimu (ve škole tajně strhávali budovatelské nástěnky a vyvěšovali plakáty z amerického kulturního centra). Dokonce psali po zdech symbol „V“ (victory) a na portrét prezidenta K. Gottwalda pověsili provokativně mříž s nápisem „Gottwald za mřížemi“. Tyto odbojné akce však podnikali spíše z recese. Později členové připustili, že byli jen puberťáci, ne organizovaní protistátní buřiči. V archivních policejních spisech ostatně zmínky o podobných činech chybějí. Historik Petr Blažek potvrzuje, že dokumenty zmiňují pouze čistě kriminální násilné činy, loupeže a krádeže, nikoli politický odboj.

Jezdci se rovněž připravovali k útěku na Západ. V zimě a na podzim trénovali fyzickou odolnost. Podnikali dlouhé pochody, plavali přes řeky Vltavu a Sázavu, lezli po skalách a zkoušeli, jak dlouho vydrží hladovět. V hospodě U Melicha na Vyšehradě, kde se často scházeli, si domlouvali plány, jak překročit hranice, a přitom zpívali protistátní písně. Netušili však, že mezi štamgasty sedí placení informátoři StB (tajné policie). Mnohé pokusy o útěk tak skončily dříve, než začaly. Policie „pásky“ zatkla už na nádraží při pokusu o odjezd za hranice.

Z počátku šlo spíše o partu kluků provokatérů. Postupně ale jejich výstřelky přerostly v trestnou činnost. Od drobných výtržností se dostali až ke rvačkám v restauracích, pouličnímu násilí a loupežím. Vše vyvrcholilo na jaře 1953, kdy došlo k sérii brutálních incidentů. Během pouhých dvou měsíců roku 1953 měli Vyšehradští jezdci (často společně s kumpány z jiných part) stihnout napadnout asi dvacet osob, z nichž některé zmlátili do bezvědomí a oloupili. Odcizeny byly také tři motocykly, které pachatelé rozebrali a prodali na náhradní díly.

Pro ilustraci – 23. dubna 1953 v Havlíčkových sadech bezdůvodně zbili muže na procházce tak, že upadl do mdlob. V květnu zas skupina mládenců zaútočila v Riegrových sadech na kolemjdoucí manželské dvojice. Oběti utrpěly potlučení hlavy a přišly o peněženky či hodinky. Agresoři se nezdráhali napadnout kohokoli. Od vrstevníků, kteří se jim znelíbili, až po starší muže a ženy. Takové řádění už překročilo únosnou mez a pražská policie (StB) spřádala plán, jak viníky dopadnout.

Dne 11. června 1953 StB udeřila. V podvečer pozatýkala členy gangu přímo při jednom z jejich pravidelných setkání v hostinci U Šrytrů na Vyšehradě. Následoval spektakulární soudní proces, který vešel ve známost jako proces s Vyšehradskými jezdci. Konal se v první polovině září 1953 a před tribunálem stanulo celkem 22 obžalovaných (21 mladíků a jedna dívka). Sál soudní síně byl ozvučen mikrofony a hlavní líčení živě přenášel rozhlas, takže ho mohli poslouchat lidé po celém Československu. Úřady navíc sloučily do tohoto procesu několik různých případů a skupin. Kromě vlastních Vyšehradských jezdců byli souzeni také členové tzv. Kozinovy legie vedené Jindřichem Procházkou zvaným „Kozina“ a několik výtržníků z party přezdívané „Juldova“. Tím vznikl dojem jedné obrovské zločinecké tlupy, ačkoli ve skutečnosti se ne všichni obžalovaní vůbec znali.

Proces vyvrcholil vynesením exemplárních trestů. Nejhůře dopadl právě Procházka alias Kozina. Jako údajný vůdce band dostal 7 let odnětí svobody. Další tvrdé tresty padly pro známé výtržníky z jeho okruhu. Josef Dvořák („Dawson“) vyfasoval 5 let, Alois Vodička 4 roky, Antonín Vodrlint („Šilhavý Tony“) 3 roky a Miloslav Šenkýř 2 roky. Z vlastních Vyšehradských jezdců byli nejpřísněji potrestáni František Šulc („Čert“) se 4 lety a Jindřich Kadrnoška („Harry“) s 3 lety vězení. Zbývajícím obžalovaným (většinou mladším), soud uložil kratší tresty v řádu několika měsíců, případně podmíněná odsouzení.

Pro komunistický režim představovali Vyšehradští jezdci vítaný exemplární odstrašující případ. Oficiální propaganda líčila skupinu jako učebnicový příklad úpadku mládeže, která podlehla svodům buržoazní kultury Západu. Proces probíhal jen několik měsíců po měnové reformě a nepokojích v Plzni. Režim tedy potřeboval odpoutat pozornost a ukázat „nepřítele“ v podobě morálně rozvrácené mládeže.

Propaganda však částečně střílela vedle. Zveličování protistátní činnosti Jezdců mělo opačný efekt. Mezi mládeží získali vyšehradští rebelové aureolu zakázaných hrdinů. V očích mnoha mladých lidí byli totiž hrdiny, kteří se nezalekli komunistického teroru. Místo aby mladé odradil, stal se příběh Jezdců inspirací pro jejich vrstevníky. Již v polovině 50. let se objevily nové gangy napodobitelů. Dokonce i oficiální Rudé právo muselo v roce 1957 konstatovat, že reportáže z procesu s Vyšehradskými jezdci se setkaly s nežádoucím ohlasem. Vytvořila se nová tlupa pásků – Mstitelé Vyšehradských jezdců.

Kolem skupiny zároveň rychle vznikla široká síť fám a legend. Ústním podáním jim byly připisovány činy, jež se nikdy nestaly. Mezi lidmi se například říkalo, že Jezdci po válce vylovili z Vltavy bedny zbraní, které tam zanechali ustupující Němci, nebo že přímo na Vyšehradě přepadli a zbili nechvalně proslulého komunistického ministra Alexeje Čepičku i s jeho sovětským doprovodem. Nic takového ovšem záznamy nepotvrzují.

Jindřich „Harry“ Kadrnoška, jeden z hlavních aktérů, později označil celý proces za „pěkně zinscenovanou frašku“. Přiznal, že u soudu raději přijal nálepku drobného kriminálníka, než aby riskoval, že z něj komunisté udělají velkého politického odbojáře. „Nakonec jsme přistoupili na tu jejich šaškárnu a udělali ze sebe malé kriminálníky. Lepší, než abychom jako velcí protikomunističtí hrdinové strávili život v kriminálu.“

Vyšehradští jezdci jako organizovaná skupina fakticky zanikli roku 1953 po zásahu bezpečnostních složek. Odsouzení členové nastoupili do vězení. Sedm mladíků s nejdelšími tresty putovalo do přísné káznice v Ostrově nad Ohří, další do věznic ve Vinařicích či ve Rtyni. Někteří byli propuštěni dříve. Krátce po procesu došlo k prezidentské amnestii, která části odsouzených tresty zmírnila či vymazala z rejstříku. Například František Šulc (odsouzený na 4 roky) vyšel na svobodu už po dvou a půl letech.

Většina Jezdců pak musela nastoupit k Pomocným technickým praporům (PTP), kam režim zařazoval „politicky nespolehlivou“ mládež.

Po návratu na svobodu někteří zůstali v Praze a vedli již spořádanější život, řada dalších však při první příležitosti emigrovala. František Dobiáš i bratři Šulcové odešli koncem 60. let do USA, Jindřich „Harry“ Kadrnoška zamířil přes Jižní Afriku a Itálii do Kanady a nakonec se usadil ve Vídni. Některé osudy byly pohnuté. František Šulc (Čert) se podle svědectví sestry v Americe zapletl do kriminálních kruhů a roku 1988 byl nalezen mrtev se střelným zraněním hlavy.

Kadrnoška přežil a dočkal se pádu komunismu. V roce 2004 byl označován za posledního žijícího Vyšehradského jezdce a poskytl o jejich příběhu obsáhlé svědectví.

Zdroje:
Archivní rozhovory s pamětníky (např. Jindřich Kadrnoška)
Historické studie a články (Petr Blažek aj.)
Publicistické texty (MF DNES, Reflex, Blesk, iDNES)
Memoáry Jaroslava Boudného Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky
Beletristická zpracování (Rudolf Černý, Josef Vondruška)