Článek
Dřívější rituály podle našeho scénáře se často konaly různě po Praze, například na Písecké bráně (nebo v Písecké bráně?) jsme byli několikrát a na různých místech po Praze 7 jsme byli též pečení, vaření. Nevytrubovali jsme to úplně veřejně, takže se o tom prakticky nikde nepsalo, což bylo nakonec dobře, protože, kdo měl zájem, ten si informace o naší rituální činnost našel a kdo snadno podléhal psychopatickým pomlouvačným vlivům, ten zase uvěřil, že jsme ďáblovi spojenci, konající zlo, popřípadě páchající bezpráví i na svých rodinách, ale na to jsem vždy říkal, když někdo věří nesmyslům, je to jeho problém.
Rituály a zvláště adventní rituály na Písecké bráně byly vždy obzvláště povedené a kdo u nich a s námi nebyl, jednoznačně prohloupil. Dalo se tam snadno dostat třeba i dojít pěšky, byl to kousek od stanice tramvaje Hradčanská a my sami jsme v té době měli své hlavní rituální sídlo v ulici U smaltovny, na rohu s ulicí Strojnickou a karty jsme vykládali v sousední ulici Veletržní, v čínské restauraci.
Je zajímavé, jak čas oponou trhnul, tak je všechno pryč, popřípadě je všechno úplně jinak. Je sice pravda, že karty můžeme vykládat dál, obratnost a konverzační um se časem tolik nemění, ale jinak je až děsivé, kolik lidí, jinak našich dobrých známých tiše zmizelo v propadlišti dějin či v propadlišti času, lidé, s nimiž jste včera mluvili či diskutovali najednou nejsou a po čase se po nich nikdo ani neptá a nikdo se nezajímá, kde jsou a jestli ještě někdy přijdou mezi nás.
Život většiny lidí je natolik pomíjivý a nechci říct "zbytečný", i když se to dere na jazyk, že je to až zarážející. Bohužel to vypadá tak, že život má cenu hlavně pro toho, kdo ho zrovna žije, z čehož často pramení snaha prodrat se nějak na výsluní věčnosti a s tím samozřejmě souvisí i cena různých věcí, kterými se obklopujeme.
Jsem si teď vzpomněl na výrok, tuším, že Diogénův (Diogénes je vlastně filosof, nemusí to být jedna a táž osoba, jako je třeba Raven Argoni), každý den přicházím na hromadu věcí, které vůbec nepotřebuji ke šťastnému životu.
Já vždycky rád všechno komentuji, takže jsem k tomu hned dodal, že určitě ne nadarmo se psychická porucha, která se projevuje zbytečným hromaděním různých věcí, nazývá Diogénův syndrom. Jinými slovy by se dalo říct, že pokud chceme něco mít, čili to chceme vlastnit, tak je to většinou věc, která nám slouží jen zdánlivě. Většinou nám neslouží vůbec, popřípadě nás spíše ohrožuje nebo nás může zabít. Všimněte si obrovského množství (většinou již mrtvých) majitelů spadlých vrtulníků. Kdyby ten člověk neměl vrtulník, tak by se z místa A na místo B dostal buď pěšky, na kole, autem, popřípadě lodí, ale nepokoušel by se z místa A na místo B doletět. Takže díky tomu, že jsem nikdy neměl vrtulník a ani včera, na Štědrý den jsem k Ježíšku žádný vrtulník nedostal, mohu ještě být mezi vámi a otravovat vás svými zarputilými myšlenkami na téma, že nejlepší pomoc je žádná pomoc, popřípadě, že nejhorší, co vás může v životě potkat jsou kamarádi, kteří vás nenechají padnout.
