Článek
Na airportu Václava Havla jsme byli pečení, vaření, zvláště, když jsme létali (tedy ne sami, ale většinou v letadle) do různých koutů Země, inu, byla to zábava a částečně i povinnost, protože když chce člověk prostudovat různé zvyky a tradice u rozličných národů, tak mu nic jiného, než usilovné cestování nezbývá. To už je potom jedno, jestli se rozletíte do Londýna nebo na Sri Lanku, popřípadě do Arabských Emirátů nebo do USA, do L.A.,, popřípadě do Nového Mexika, všude najdete něco, co je zajímavé a o čem potom můžete vyprávět a psát, ať už jsou to lesní duchové nebo mimozemšťané, každý kraj v sobě skrývá něco zvláštního a letiště vás v podstatě dokáže spojit s každým koutem světa.
Je zajímavé, že i když někdo něco provede, něco odcizí nebo někomu ublíží a je za to odsouzen a teď si myslí, že se ukryje někde na druhé straně světa, tak má jen velmi malé šance, že se mu podaří zmizet. Může se snažit zmizet v Jižní Americe nebo v Africe, popřípadě někde v Indonésii, většinou je marná veškerá snaha, sítě spravedlnosti jsou natažené prakticky všude. Asi by už nepomohlo ani nechat se vystřelit na Mars nebo do sousední galaxie. Prostě a jednoduše, když něco provedete, vždycky vás najdou. Jednoho našeho dobrého známého našla v Arabských Emirátech na letišti aplikace na rozeznávání obličejů a i když nic neprovedl, tak si v arabském vězení odseděl půl roku, až potom ho na četné intervence a diplomatické výzvy pustili. Napsal o tom knížku, no a to je asi tak všechno. Možná je přece jenom lepší, jak říkala moje babička, nikam nejezdit a sedět doma na zadku. Rady starších jsou někdy k nezaplacení.
