Článek
Naprosto a plně chápu každého, kdo se ať už s rodinou nebo s dětmi, popřípadě s manželkou a se sourozenci nebo i sám, bez příbuzných, bez rodičů a bez dětí, nahlíží do budoucnosti a snaží se příliš nevyděsit nad tím, co vidí.
Ano, dá se říct, že každý člověk v současné společnosti potřebuje ke své šťastné budoucnosti přinejmenším pevné zdraví a trvalý uspokojivý příjem. Bude-li příjem, bude i bydlení. Tady opět platí, že buď máš svůj vlastní byt nebo máš spolehlivý, velmi pomalu vysychající zdroj financí.
Čili musí být práce. Tady je trochu hloupé to, že nikdo se nevyhne stárnutí a jak člověk stárne, může mu začít vynechávat zdraví a jakmile kvůli zdraví zakolísá příjem, tak už se rozjíždí tobogán výměny látkové, končící v nádrži s finálním odpadem a kdo to někdy v životě zažil, stačilo mít delší dobu nohu v gipsu nebo být půl roku nemocný, potvrdí, že zastavit se to už nedá. Znal jsem spoustu lidí, kteří ještě v pětašedesáti chodili zvesela trénovat do posilky a měli pocit, že se nic neděje, ale když už vám není dvacet, začínáte tušit, že hrajete hlavní roli v Tanci umírající labutě. A i když jde hlavně o pocity, tak se to zastavuje opravdu jen velmi těžko. A brzy je to vidět i na obličeji a na těle a věřte mi, že vás v životě může potkat bohatá rozpadová řada problémů, které se už rozchodit nedají. Koneckonců říká se to i o kletbách.
Jediné, co nám zbývá, je udržet si určitou míru práceschopnosti a mít pár vytipovaných možností, kde se můžeme v případě potřeby pokusit nabídnout své schopnosti k případné spolupráci. Každý, kdo se aspoň trochu zajímá o život kolem nás, si už ale velmi dobře uvědomuje, že v přítomnosti fungující umělé inteligence je to úkol, přesahující možnosti jakéhokoliv normálního člověka. I kdyby byl dokonale zdráv a vesel. A možná by to přesahovalo i schopnosti lehce nenormálního člověka.
Nevěřte tomu, co a jak si představujete, mozek pracuje na psychologické rovině s takzvanými asociacemi, kde se plácá všechno dohromady a jakmile máte něco na výběr, tak už jste mimo mísu, protože, když si můžete vybrat, vyberete si vždy tu horší možnost.
Nedávno jsem četl docela zajímavou diskuzi na jakési sociální síti, kde diskutovaly hlavně ženy a zamýšlely se nad tím proč při vzpomínkách na partnery, kteří je zradili a byli nespolehliví, popřípadě jim ukradli peníze a na celé čáře je zklamali, tak proč cítí lítost, že už je to pryč a že se to s nejvyšší pravděpodobností nevrátí? Většinou tedy byli pryč i ti partneři. Často se tam opakovala otázka, proč je mi najednou líto, že Venca už se mnou není, když byl pořád opilý, urážel nejenom mě, ale i moji matku, dělal nám ostudu, pořád si jen půjčoval peníze, do práce nechodil a když ho vyhodili, tak si novou práci ani nehledal.
Já si myslím, že to zase až tak velká záhada není, musíme si jen uvědomit, jak vlastně pracuje náš mozek. Všechno spojuje se vším, takže, když vzpomínáte na zlobivého Vencu, tak samozřejmě vzpomínáte také na sebe a na všechny své známé kolem - a jaké jste tenkrát byly? Mladé, zdravé, nadšené do společenského života, plné elánu a plánů do budoucnosti, postavíme s Vencou barák, koupíme si auto, budeme mít jedno nebo dvě děti - a na to na všechno jste se těšily. Čas vám potom sebral všechno najednou. Vencu, možnost vzít si hypotéku na dům a najednou nebyly peníze ani na leasing, potom jste se rozešly s Vencou a když si to váš mozek dal dohromady, tak z toho zůstaly základní informace, že když z vašeho života zmizel Venca, tak zmizely i všechny naděje, i když byly jen neurčité a vágní, ale časově se spojovaly s postavou nezbedného Vency. Závěr potom vyzní asi tak, že ten Venca přece jenom nebyl tak hrozný. Ale pravdou stále zůstává, že byl. Že jste při vstupu do svého života měly mnoho velmi zajímavých možností, které má hodně mladých lidí už jenom tím, že jsou mladí a o které jste přišly právě a jenom díky Vencovi a díky tomu, že jste se ho nedovedly rychle zbavit. Jsou to většinou škody, které je možné alespoň částečně napravit pomocí psychoterapie a tím, že začnete ostřeji vidět a vnímat svět kolem sebe.
