Článek
Moje matka se narodila 7. listopadu 1928 nebo si to aspoň myslím, že to bylo 7. listopadu, protože vždycky, když je 7. listopadu, tak na ni vzpomínám a nějak to vzniknout muselo. Je to už dávno, kdyby ještě žila, tak by jí mohlo být za dva roky sto let, ale i tak si myslím, že by to bylo jedno, protože moje matka v podstatě nikoho nezajímala, ano, vím, zní to hrozně, ale jak to tak sleduji, tak se na ni, ani na její práci, dá-li se to tak nazvat, za posledních deset let nikdo neptal.
To je vlastně na celém životě to nejhorší - žijete a myslíte si, jak to máte pěkně zorganizovaný, jak si na vás lidi večer před usnutím třeba jen na chvilku vzpomenou a ono to tak vůbec není. To je asi ten důvod, proč se tolik lidí, kteří se naučili psát, snaží napsat knihu, stačila by jim i docela malá, útlá knížečka formátu A5, sešitá do véčka a řekl bych, že už jenom ta představa, že do takové knížečky večer nahlédne pár lidí a vzpomene si na vás, působí jak elixír věčného života. Možná by stálo za psychologický pokus dát dohromady takovou knihovnu - kam by mohl kdokoliv, kdo by měl chuť sepsat cokoliv o sobě a o svých myšlenkách - a bylo by to uloženo v knihovně, kam by měl přístup každý, a samozřejmě by tam nebyla žádná cenzura, cenzuru mohou používat jen idioti, myslím, že by to byla ta nejlepší psychoterapie, jakou kdy kdo vymyslel. Nobelovu cenu mi pošlete poštou.
Já sám jsem takových šestákových knížeček v sešitkovém vydání napsal hromadu, ale v podstatě mi nešlo ani tak o to, aby na mě vzpomínaly davy, spíše šlo o to, že mě to bavilo a většinou jsem psal o cvičení a o tréninku a o osteoporóze, hlavně o tom, jak se jí vyhnout a jak se vyhnout pokud možno všem bolestem šlach a kloubů, takže návody, řekl bych, že fungující návody jsem s nadšením sepisoval a já sám jsem nikdy (i když mi je již téměř osmdesát) žádné potíže s páteří a s klouby neměl, nikdy v životě mě nebolela kolena, nikdy mě nebolely lokty nebo zápěstí, nikdy jsem neměl žádné potíže s kotníky nebo s kyčelními klouby - a pozor, rozhodně to nikdy nebyla náhoda, protože jsem celý život pilně cvičil a trénoval právě na to, abych se těmto hrůzám stáří vyhnul. Řekl bych, že se mi to téměř na 100% podařilo, akorát mi nikdy nelezlo do hlavy, proč to nikdo nečetl a nikdo se nesnažil o to samé. Chápete to?
Zničehonic tady máte před sebou chlápka, kterého v osmdesáti nic nebolí, neboli se zdá, že je zdravý jak řípa, což mi, i když dost neochotně potvrzují i doktoři, prostě to tak je, normálně spím, normálně jím, normálně se bavím s ostatními - a myslíte si, že se mě někdy někdo zeptal, jak to dělám, že od rána do večera nehekám a nestěžuji si na bolesti kloubů, hlavy nebo šlach? Nikdo se mě na nic neptá a já bych k tomu řekl, že to asi bude naše největší potíž.
Nikdo nic neumí, nikdo není schopný se něco pořádně naučit, nikdo ničemu nerozumí, nikdo neumí nic vyřešit (i když sedí na místě, kde bere slušné peníz za to, že budí dojem, že něco umí), nikdo se na nic neptá a tak to jde stále dokola. Divíte se, že komu to aspoň trochu myslí, tak se snaží rychle se vzdálit, i když nejdříve v panické hrůze neví přesně kam?
