Článek
Nejdříve si ve stručnosti řekněme, co je brainstorming. Určitě jste někdy byli ve společnosti, která se dobře bavila, na všech stranách kvetl humor a dobrá nálada, která by se dala charakterizovat jako výbušná, všichni zúčastnění se předháněli ve vyprávění a samozřejmě i vymýšlení divokých a bláznivých historek a celé to skončilo tím, že jste si říkali, škoda, že to někdo nenatočil. Stali jste se svědky mimořádně plodné inspirace, možná i podobné inspirace, jakou předváděli Voskovec s Werichem během slavných vystoupení „před oponou“ v Osvobozeném divadle. Později to byl Horníček a Werich a tak bychom mohli pokračovat dál, leč zpátky k nakousnutému brainstormingu. Kolektiv zaměstnanců má řešit nějaký výrobní nebo produkční problém, chtělo by to jeden nebo dva geniální nápady a výroba se opět usadí mezi zelenými čísly.
Skupina zaměstnanců se pustí do řešení problému ve stylu rozebírání potíží a možných řešení „před oponou“, každý řekne, co ho zrovna napadne a je to aspoň trochu k věci - a pozor, najednou se uprostřed informačního zmatku zaleskne jak vzácný kov použitelná myšlenka. Práce je zachráněna, brainstorming přinesl své plody.
No, a teď proč to nejde - představte si skupinu hudebníků, například skupinu slavných kytaristů a samozřejmě i autorů, jakými byli například The Beatles. Tvrdé konkurenční prostředí, kombinované s lovem inspirace prakticky vylučují použití hravého zpracování nápadů, které se mohou vynořit během brainstormingu.
Což je celkem pochopitelné. Umělec nemůže své nápady sekat jeden za druhým jako Baťa cvičky. Často má jen určitou vágní myšlenku, s níž si musí pohrát během inspirativní samoty, bez níž ve světě umění prakticky nic nefunguje. Řešení, které se často týká i odborné práce vysokých manažerů, je sice proveditelné, ale může být tak složité, že se nakonec vyplatí shodit celý myšlenkový postup ze stolu s tím, že na to v současné době prostě nemáme.
