Článek
Tento článek píši 17. listopadu 2026, což je vlastně něco jako státní svátek, který souvisí s bojem studentů za svobodu. Nikdy mi to nelezlo do hlavy. Když jsem byl student, tak jsem se mnohokrát zúčastnil různých protestních akcí, například v roce 1968 jsem pomáhal jakožto šéfredaktor studentského časopisu Elixír na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze organizovat celostátní studentskou „okupační“ stávku, které se zúčastnili všichni studenti v celé tehdejší československé republice. Měli jsme dva naprosto jednoduché a snadno pochopitelné požadavky na naši tehdejší vládu - žádali jsme zrušení cenzury, to je taková věc, kterou málokdo domýšlí až do konce, ale je dobré se nad ní zamyslet, pokud člověk nechce dožít jak opice v kleci a druhá věc byla, že jsme žádali, aby zůstaly otevřené hranice kvůli volnému pohybu a cestování. A samozřejmě kvůli hledání práce. Kdo nemá v hlavě WC, tak to pochopí a pochopí to v podstatě i ten, kdo musel, ač dospělý a svéprávný, žádat na úřadě o takzvanou cestovní doložku, aby mohl vycestovat mimo území republiky.
No, naše vláda nás tenkrát použila jako toaletní papír, volný pohyb byl zakázán a na všechno, co kdo chtěl někde vyslovit nebo napsat byla uvalená taková cenzura, že jsme se z toho prohnuli - a prohnutý jsme dodnes.
Stávku jsme tedy opakovali ještě v dubnu 1969. Jedna i druhá stávka trvala přibližně dva týdny, my, kteří jsme stávku organizovali, jsme skončili na přátelském pohovoru s StB, načež jsme byli vyloučeni ze školy a museli jsme nastoupit na povinnou dvouletou vojnu. Místo na vejšku jsem pak chodil do práce, byly z toho prostě tři ztracené roky života.
To by v podstatě ani nebylo tak nejhorší, nakonec to skončilo tím, že jsem emigroval do tehdejšího Západního Německa a zase přibyly zážitky v knize života.
No, nad čím jsem od té doby hodně přemýšlel, protože se to všechno odehrálo koncem roku 1968 a v průběhu roku 1969, což byly pro mě docela dost depresivní roky a už ani nevím kolik nás bylo, co jsme to tak smutně odnesli - pro vlastní názory na žebrotu, mám takový dojem, že jsme byli tři nebo čtyři, na které plnou vahou dopadla trestající pěst normalizační demokracie a zajímavé bylo, že jsem si ani tenkrát nepřipadal jako hrdina nebo superman, i když jsme se postavili proti mocnému Sovětskému svazu a celému mezinárodnímu dělnickému hnutí.
Byli jsme jediní, kteří si tak trochu zabojovali za naše občanská práva a nikdo nás ani po zádech nepoplácal, nikdo nám nepoděkoval a nikdo nám nevyjádřil sympatie.
A v tomto stavu neviditelnosti vlastně přežívám dodnes. Jako kdybych ani neexistoval. Na Národní třídě jsem od té doby nebyl ani jednou, nikdo se mnou ani jednou neudělal rozhovor, nikdo se mě nikdy na nic nezeptal, nikdo mě nezval na kladení věnců, tak jsem je tedy nekladl, spíše jsem jen pozoroval, jak je kladou jiní, no ale uznejte sami, že je to divný, že po tolika bitvách, i když jste bojovali až do konce a nikdy jste se nevzdali, vás ani náhodou nikdo nepozná na ulici, kde pomalu končíte jako bezďák. Jdu si dát cigáro. 17. listopad 2026.