Článek
Zatím jsem k žádnému zajímavému závěru nepřišel, ale mnohokrát jsem přemýšlel o tom, proč jsou starší a ještě starší, až přímo prastaré značky autíček veteránů tak oblíbené. Je pravda, že všechno, co v průběhu času vzniklo, tak podléhá procesu stárnutí a je také naprosto obvyklé, že stárnutím se cena jakéhokoliv mechanického zařízení zmenšuje. Vidíme to i ve žhavé současnosti. Je naprosto normální, že když si někdo koupí nové auto, tak se snaží to staré prodat. Samozřejmě za menší cenu.
Když jsem si v roce 1979 koupil svou první škodovku 120 L, byla v obchodě (nebo to byl autosalón?) jediná, platil jsem ji u kasy v hotovosti a stála 64 tisíc. To se člověku zaryje do paměti, ani nevím proč, ale prostě se to zaryje. Popadl jsem klíčky a techničák a jel domů. Jezdil jsem pak poměrně hodně, v té době byla Praha ještě poloprázdná, zaparkovat se dalo prakticky všude a dobře se jezdilo na projížďku třeba v noci, zajeli jsme si na večeři na letiště, tenkrát ještě Ruzyně, příští den jsme jeli na oběd do Berouna, potom jsme si to namířili třeba na Václavák, šli na večeři, třeba do hotelu Jalta nebo někam, kde to dnes nenajdete ani na internetu, a pak jsme zase jeli domů, do Plynární ulice 29 na Prahu 7. Dnes to zní jako pohádka, ale zaparkovat na Praze 7, neboli v Holešovicích se dalo všude a i když jste byli třeba přes noc na parkovišti u Parkhotelu, tak to bylo zadarmo, kdyby se tam náhodou vyskytl nějaký automat na parkování, tak by to asi většinu lidí vyděsilo, protože by nevěděli, co to je.
Litr benzínu stál dvě koruny. Měsíční plat mohl být i deset tisíc. Tedy ne pro každého, průměr pro většinu lidí se pohyboval kolem 2500 Kč, ale celá řada mých známých byla v daleko vyšší platové kategorii, například můj strýc, který pracoval jako vedoucí dálnopisného oddělení Rudého práva a současně si přišel na nějakou korunu navíc jako oficiální trenér rakouského družstva v psaní na stroji (a jeho družstvo tenkrát vyhrávalo všechny domácí i mezinárodní turnaje) si na výši příjmů nemusel stěžovat, stejně tak můj otec, voják z povolání, inženýr a šéf katedry předvojenské výchovy na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a samozřejmě též kovaný komunista si na plat též nemusel stěžovat nebo můj poslední šéf docent inženýr Kubát, zástupce vedoucího Katedry koksárenství a plynárenství na Vysoké škole chemicko - technologické v Praze 6, v Dejvicích měl slušný plat, navíc pravidelně oživovaný odměnami za různé výzkumné úkoly v Běchovicích a v tiskárnách Rudého práva, odborník na popíjení vína v pracovní době, který dokázal za měsíc propít 1500 Kčs jen to hvízdlo a já sám jsem na tom jako režisér Krátkého filmu, spolupracující s českou televizí a současně pracující jako externí redaktor a fotograf s řadou periodik a novin od Mladého světa, přes Květy, Dikobraz a Večerní Prahu až po časopisy jako MY 68 a dva další studentské časopisy též nebyl nejhůř, ještě mi nebylo ani třicet a už jsem si mohl koupit auto. Samozřejmě, že drtivá většina lidí si přišla na patnáct stovek až dva tisíce hrubého a taky z toho vyžili. Ale když měl člověk více možností, třeba na Vysoké škole chemicko - technologické, mohl si přijít na slušné peníze. Ale většinou to bylo na úkor zdraví. Z mých spolupracovníků dodnes nikdo nepřežil a já sám jsem hodil na oltář vědy ledviny, játra a plíce, ale přesto to stálo za to. Jak jsme vždycky říkali, věda je krutá milenka a vědec je krutý milenec.
Za pět let mého projíždění Prahou křížem krážem jsem nedostal ani jednu pokutu. V devadesátkách jsem se skoro nedoplatil. No, ale proč to říkám, jezdil jsem se svým prvním vozem asi pět let téměř za ideálních podmínek a za celou tu dobu se jeho hodnota nezvýšila ani o korunu. Tedy, ne, že bych to čekal, ale nyní pouze konstatuji fakta. Když jsem za pět let auto prodal, myslím, že to bylo v autobazaru na Libeňském mostě (dnes jeho adresu nenajdete ani s pomocí umělé inteligence), dostal jsem na ruku 42 tisíc, čili jeho hodnota klesla o zhruba 20 tisíc.
Takže mě dodnes nejde do hlavy, jak to, že se u některých aut jejich cena časem zvyšuje a roste, zatímco u jiných aut klesá až na nulu. Někdy i pod nulu. Záhada.
Jako kdyby si muž pořídil mladou partnerku, milenku, třeba dvacetiletou a teď by s potěšením pozoroval, jak její atraktivita a přitažlivost s přibývajícím věkem roste, takže by po ní toužil stále víc a víc. Potom by ji mohl přihlásit do soutěže o nejlepší veteránku - a třeba by i vyhrál. Inu, jsem zvědav, jestli to někdy nastane.
