Článek
Nikdy v životě jsem se neučil hrát na piano, v podstatě jsem se nikdy neučil ani noty, a navíc ještě mimořádně špatně slyším, takže předpoklady k tomu, abych jakýmkoliv způsobem zazářil na hudebním nebi, jsou zcela mizivé. Naučil jsem se trochu drnkat na kytaru, což se během pěti minut naučí každý, kdo si zapamatuje sestavu tří základních akordů. K doprovodu většiny našich písní stačí takzvaná tónika, dominanta a subdominanta a už můžete vystupovat jako hudební génius, i když v odborných kruzích si vysloužíte pojmenování Tříakordový zázrak, ale byli i tací, kteří se díky svému hudebnímu nadšení drželi na vlnách popularity dlouhá léta.
Když jsem si potom řekl, že se naučím zahrát na klavíru tři základní akordy, C dur, F dur a G7, zahrál jsem najednou tóny C, E a G a C dur byl na světě. Potom jsem si s tím už jenom trochu pohrál a občas se mi podařilo, že jsem vypadal jako zkušený blues man, jediný problém byl si to zapamatovat, ale to se trochu obrousilo časem.
Nejvíce mě bavilo hrát si s pianem, popřípadě i s kytarou, když se mi rozpadl můj první vztah, s čímž jsem tak nějak nepočítal. Později jsem si musel přiznat, že je docela dobře možné, že se mi vztah rozpadl právě proto, že jsem s tím nepočítal. Neměl jsem žádné vztahové zkušenosti. A kde je také nabrat? Nakonec jsem si řekl, že pouze praxe a škola života dokáže udělat i z nevědoucího mistra, tak jsem se pustil do hledání druhé dívky, když mi to s tou první nevyšlo.
Studoval jsem v té době Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6 a současně jsem tam pracoval jako pomocná vědecká síla na Fakultě paliv na Katedře koksárenství a plynárenství. Mým šéfem byl v té době docent inženýr Jaroslav Kubát, kandidát všech věd, jak jsme mu občas říkali a docent, téměř profesor Jiří Macák, vedoucí katedry, což byli šéfové, s nimiž se dalo domluvit.
Pro nás je důležité to, že jsme kolem dvanácté hodiny chodili do vedlejší budovy na ČVUT do menzy na oběd a chodili tam také všichni studenti a samozřejmě i studentky a mezi nimi se vyskytovala jedna, která byla nápadně hezká a většinou chodila sama, čehož jsem jednou vtipně využil, nenápadně jsem se k ní přitočil a zeptal se jí, jestli jde také na oběd. A že určitě asi nebude z Prahy a že by mě docela zajímalo, odkud je, protože jsem si vždycky myslel, že nejhezčí holky jsou z Prahy, ale jak vidím, tak tomu tak nemusí být.
Byla z Moravy, a protože jsem též z Moravy, dokonce jsem se narodil v sousedním baráku, co se o něco dříve narodil T. G. Masaryk, tak jsme hned našli společnou řeč.
Současně jsem si rychle uvědomil, že je to společná řeč, kterou nikdo z mých spolupracovníků nemá, takže jsem se nemusel obávat, že by se mohl někdo zmocnit mého úlovku a nechat si jej pro sebe.
Ano, byla to docela klika, narazíte na hezkou osmnáctiletou Moravandu, která dělá tu samou vejšku, na které pracujete, bydlí v Praze na koleji a nikoho nemá.
Jmenovala se Zdenička a za pár dní jsme začali spolu chodit. Zrovna v té době mě bavilo fotografování a kreslení a výroba diapozitivů s fantastickými náměty. Společně se známým, řekl bych až legendárním pianistou Vláďou Klusákem, který mi dělal hudbu k mým animovaným filmům, jsme často vystupovali v různých studentských klubech, například na Strahově, kde se odehrávaly též diskotéky, popřípadě tam začínali vystupovat také Ivan Mládek se svým Banjo Bandem a jiné zajímavé hudební osobnosti a skupiny, a tak jsem Zdeničku „používal“ jako fotomodelku a svoji uměleckou asistentu. To už Zdenička nebydlela na koleji, ale u mě a bylo jasné, že tvoříme pár, který spolu šťastně zestárne, zanechá po sobě dvě, tři děti a několik vnuků a opět se sladce rozplyne v nezastavitelném čase.
No a potom se to stalo - seděl jsem zrovna v laborce a v kelímku si míchal jogurt a snažil se nepoplést svačinu s jogurtem s kádinkou s kyanidem, když tu se náhle otevřely dveře a do našeho výzkumného prostoru rázně vkročila Zdenička, krásná jako vždy, dokonalá sexbomba, což ještě umocňovala i skutečnost, že to bylo v době, kdy mi ji všichni záviděli, ale jak jsem si hned všiml, netvářila se nijak přívětivě. Spíše to vypadalo, že by mě nejraději vzala něčím po hlavě, ale nevěděl jsem, netušil jsem, co se stalo či co se mohlo tak hrůzného přihodit.
Zdenička přistoupila poměrně dost těsně ke mně a začala syčet tak, abych to slyšel hlavně já a už méně ty ostatní.
„Byla jsem dnes u doktora, protože se mi už o týden zpozdil menzes. Jsem objednaná na zítřek na gyndu a tam se určitě potvrdí, že jsem v jináči. A je to tvoje vina, protože jsi nedával pozor a já ti řeknu, co udělám! Já si to nechám a budeš celý život platit alimenty a neutečeš tomu! Jak jsi to mohl dopustit? Zničil jsi život mně a zničil jsi ho i sobě - a já ti říkám, nedomluvíš se se mnou! Na ničem se se mnou nedomluvíš! Postarám se jen o to, abys platil, a i kdybys neměl prachy, tak aby ti všechno vzali v exekuci!“
Zíral jsem na ni, upřímně přiznávám, dosti překvapen. Nastala situace, se kterou jsem nepočítal. Navíc to bylo v době, kdy se antikoncepce ještě nepoužívala natolik běžně jako dnes, všechno se tenkrát řešilo většinou přerušovanou souloží, která samozřejmě není a nemůže být úplnou zárukou toho, že při milostných hrátkách nedojde k otěhotnění.
Na druhou stranu to všechno byly věci, s nimiž jsem počítal a jelikož jsem udělal vždy skutečně všechno, aby k žádnému nechtěnému těhotenství nemohlo dojít ani náhodou, byl jsem přesvědčený, že k němu nedošlo ani v případě Zdeničky.
Jenomže ona si to nemyslela, takže když hodila zpátečku, tak na mě ještě zasyčela, abych se jí neozýval, že mě s definitivní platností nechce už nikdy vidět a zmizela. Ještě jsem se snažil vyběhnout za ní na chodbu, ale byla už pryč.
Tím skončil můj druhý pokus o láskyplný a harmonický partnerský a sexuální vztah.
Zdenička se mi potom ještě telefonicky ozvala, že je už v pořádku, že jí na gyndě řekli, že měla jen zpožděnou menstruaci, že to bylo možná kvůli rýmě nebo kvůli nachlazení, ale rozchod se už zpátky vzít nedal. Pochopí každý, kdo se do toho dokáže vžít. Bylo mi to tenkrát docela líto, protože zrovna se Zdeničkou bych si dovedl představit, že s ní budu celý život.
