Článek
Rád bych vás pozval na starý bohnický hřbitov, ale zřejmě by to už bylo hodně komplikované, rozhodně více než před šedesáti lety. Můžete se o to když tak pokusit sami, dá se tam i dojít pěšky přes Staré Bohnice.
Hřbitov má svou pohnutou historii a řekl bych, že je to tam docela cítit. Když se soustředíte na takzvaného génia loci, tak u toho můžete mít docela zajímavé pocity.
Poprvé mě i s mojí asistentkou vzal na starý Bohnický hřbitov esoterní záhadologický kolega Dark, který se též zajímal o různé podivnosti, patřící k magické Praze. Byli jsme s Darkem v Muzeu alchymistů a potom jsme šli i na hřbitov bláznů.
Byla to zajímavá procházka, protože byl už večer a vůkol začínala nekompromisně panovat tma a k tomu ještě začalo mrholit a drobně pršet.
Dark měl mrtvé blázny docela dobře nastudované, i když jich tam může pod zemí číhat na svou druhou šanci dva až sedm tisíc, vypadalo to, že si Dark už s každým tyká.
Seznámil nás se zajímavými životopisy různých nešťastníků a do toho stále drobně pršelo a my si k tomu svítili baterkami. Potom jsme přešli ještě na sousední hřbitov domácích mazlíčků, což je taktéž místo, které není zrovna dvakrát veselé.
Moje první žena pocházela ze Starých Bohnic, potom se přestěhovala na Prosek, ale její sestra, moje švagrová, zůstala se svou rodinou bydlet v Bohnicích, kde spáchala sebevraždu, údajně to mělo být kvůli nešťastné lásce.
Já sám jsem byl v Bohnické psychiatrické léčebně několikrát zavřený, kromě toho jsem byl též ještě jako dítě ve Vidnavě, což bylo psychiatrické hororové zařízení pro děti, ale byl jsem také na Palatě, U Vondráčků a několik měsíců v Lobči u Mělníka. Na psychoterapiích v Lobči jsem se seznámil se svou první ženou. Myslím si, že kdybychom své příběhy někomu povyprávěli, tak nám nebude nikdo věřit, zažili jsme to nejhrůznější, co se mohlo v oblasti socialistické psychiatrie vyloupnout na svět. Jeden čas jsem si říkal, že by to byl docela dobrý námět na hollywoodský film, ale jak říkám, stejně by tomu nikdo nevěřil.
Než jsme šli natáčet do Muzea alchymistů, tak se za mnou doma stavil Dark na kus řeči, probrali jsme, co všechno si s sebou vezmeme, jaké kamery a jaké stativy a jaké fotoaparáty a v kolik se kde sejdeme - a příštího dne se Darkovi udělalo špatně, doktoři ho nechali odvézt do nemocnice, kde za několik hodin zemřel. Řekl bych, že v celkem produktivním věku.
Nechme magická zákoutí, kdysi za Prahou, nyní už jako součást Prahy ať se dál halí do svých tajemství, možná je to tak pro mnoho lidí lepší. Stejně tak, nechme jména známých doktorů, psychiatrů, umělců a spisovatelů na pokoji, stejně jednou každý dojde tam, kam patří a ani pro něho nebude úniku. Jak vždycky říkali naši esoteričtí přátelé - asi to tak mělo být.
