Článek
Už je to docela slušná doba, která uplynula od 21. srpna 1968 - tenkrát jsem si to vůbec nedovedl představit a v podstatě jsem se o to ani nijak nesnažil, protože jsem ani nevěděl proč. V roce 1968 mi bylo dvacet, takže jsem měl starosti jako dvacetiletý, škola, hledání budoucí práce, partnerství, otázka, jestli a kdy založit rodinu a v podstatě jsem ani nečekal, že se něco výrazně změní a nyní, s odstupem doby musím říct, že se v rámci společenského dění nezměnilo prakticky nic. Ti, co byli nahoře a všemu šéfovali, jsou tam dodnes, ti, co měli peníze a mohli rozhodovat o ostatních, je mají dál a stále a zvesela rozhodují a ti, co peníze neměli a nechali o sobě rozhodovat, protože jim nic jiného nezbývalo, jsou na tom úplně stejně, jediné, co se za těch 58 let změnilo je počet lidí, kteří se dnešního data nedožili.
A to je právě to, co mě na tom tak trochu děsí. Když mi bylo v té době dvacet, tak většina lidí, kteří se mnou spolupracovali byli trochu starší, byli ve věku 30 až 40 let. Já byl ucho, student, který chodil do školy a užíval si svých dvaceti let, ale pokud bylo někomu v té době už 30 nebo 35 let, tak rozhodně by tím nebyl nijak nápadný, bylo by to normální, jenomže, kdybych ho chtěl oslovit dnes, tak by mu bylo 35 plus 58, to máme bratru 93 let a kdyby mu bylo v té době 40 let - a takových kámošů se kolem mě pohybovaly mraky, tak by mu dnes bylo 98, což už je, pravda, ruku na srdce, trochu jiná káva. Takového neznám.
Ono to s tím věkem probíhá tak nějak celkem nenápadně, pamatuji si, že kámoši stárli a umírali a místo nich přicházeli další, kteří byli o něco mladší a i když také stárli a také odcházeli, tak přece jenom tam byla jakási rezerva a v dnešní pohnuté době mám kolem sebe spoustu lidí, kteří jsou v produktivním věku, to znamená, že jim je nanejvýš tak padesát až šedesát a zatím mám pocit, že mezi ty, kteří jsou jen o něco mladší než já, tak nějak organicky zapadnu. Nikdo se prostě nahlas nediví. V současné době je mi 78, sám vstanu z postele, pokud někam musím dojít, tak tam zatím ještě vlastní silou dojdu a vlastní silou se vrátím tam, odkud jsem vyšel.
Znám hodně lidí, kteří museli celý život trénovat ruce, protože buď hráli na nějaký hudební nástroj nebo se věnovali, podobně jako já, psaní na klávesnici počítače. Nebo prostě dělali něco rukama - a všichni tito lidé se dožívají 85 až devadesáti let celkem bez problémů. A může to být třeba i intelektuál, který ruce používal k tomu, že s nimi gestikuloval nebo je při řeči rozkládal. A zase skládal. Ono to zní skoro jako vtip, ale myslím si, že tomu tak skutečně je.
Zkuste najít někoho, kdo umí dobře psát na klávesnici počítače nebo kdo dobře ovládá hudební nástroj a kdo se tomu více let věnoval a třeba za to dostal i nějaké uznání a máte před sebou adepta na dožití klidně až do devadesátky a i když to může být člověk který je jinak hloupý a nemusí být pro společnost ani nijak zvlášť užitečný, tak už svým způsobem má patent na dlouhověkost. Neplatí to samozřejmě na 100%, ale zvyšuje se pravděpodobnost dožití vysokého věku. Věnoval jsem zkoumání těchto lidí téměř celý svůj život a výsledky jsou skutečně pozoruhodné. Chce to jen vědět, které prsty a jakým způsobem trénovat - a můžeme poslat pro šampaňské, že jsme dosáhli nesmrtelnosti.
