Článek
Je to složitá filosofická a samozřejmě i psychologická otázka. Umíme nad svými životy skutečně zodpovědně uvažovat? Život je něco naprosto ojedinělého, něco, k čemu se nedá jen tak, bez velkého uvažování na polovinu ústního otvoru poznamenat, nas mnógo, a jít vlastním tělem zalehnout střílející kulomet. Ano, víme asi tak zhruba, co je hrdinství a co je oběť, ale víme to skutečně jen zhruba.
Měl jsem již v dětství a v mládí hodně kamarádů, kteří byli nemocní a zemřeli nebo měli nehodu a zemřeli nebo spáchali sebevraždu, popřípadě zemřeli, protože je někdo zabil. Nikdy mi nelezlo do hlavy, kam takový člověk po své smrti přijde. Ještě včera tady byl, mohl jsem s ním mluvit, dalo se s ním komunikovat, mohli jste se zeptat, co zrovna řeší, nad čím přemýšlí a co se chystá udělat, ale po smrti prostě není. To mi říkal jeden známý po smrti svého bratra, který zahynul při dopravní nehodě - a víš, co je na tom nejdivnější? Že brácha najednou není. Že neexistuje.
Stejně divné pocity, s nimiž se nemohli vyrovnat, měli i lidé, kterým odešel partner po mnoha letech spokojeného a šťastného života. Máte někoho po svém boku, jste na něho zvyklí - a on tam najednou není. A vy nevíte, kde je. Ani nevíte, jak se s ním spojit. Na stole po něm zůstanou ležet jeho brejle, peněženka a mobil, vedle stolu je prázdná židle, na které dlouhá léta vysedával . Tyhle věci jsem vždycky snášel hodně špatně. Prázdné židle, prázdná místa v posteli v ložnici nebo v pokoji na gauči, prázdné skříně, prázdné šuplíky, prázdné nebo zamknuté byty.
Když odejde někdo blízký a může to být i partner, s nímž jste žili v jednom bytě dvacet nebo třicet let, tak pokud to není manžel, manželka nebo aspoň registrovaný partner, tak vám zmizí z očí i se všemi věcmi, které jste mohli mít do té doby napůl a mohli jste je společně užívat. Pokud to není oficiální partner, tak už nikomu nevysvětlíte ani, že jste si často půjčovali brejle, když jste se spolu dívali na televizi.
Podle východní filosofie má každý člověk dva životy. První život skončí, když se něco zásadního změní a většinou je to něco, co se týká partnerství nebo stěhování a co se vám moc nelíbí, například někdo z vašich blízkých zemře nebo od vás odejde partner či partnerka, s nimiž vám bylo dobře. Mohou také od vás odejít čerstvě dospělé děti, dříve se často stávalo, že někdo z rodiny emigroval nebo odjel do zahraničí za prací. Jeden život se prostě skončil, ale jak říkám mohlo to být i tím, že jste museli do invalidního důchodu nebo propukla zhoubná choroba nebo jste se museli přestěhovat, vystěhovat, nedostali jste povolení k pobytu, ke všemu mohu citovat dlouhé vzpomínky z vlastních zkušeností…
No a jak to vypadá s tím druhým životem? K tomu už jeho majitel přistupuje jinak, dá se říct, že se o ten druhý život víc bojí, než se bál o ten první a že si toho druhého života více váží. Je dobré se nad tím občas hlouběji zamyslet. To, co jsme si řekli, je pouze základní jednoduché schéma, které ale funguje poměrně dobře.
Vždycky, když na tohle téma s lidmi mluvím, snažím se obrátit tok jejich myšlenek na všechno, co chtějí ve svých životech dokázat a samozřejmě i na to, čím a jak si zajistili úspěšnost všeho, do čeho se chtějí pustit. Je to někdy v životě o dost složitější, než se na první pohled zdá.
