Článek
Na to jsem byl vždycky celý svůj život nejvíc pyšnej a hrdej, mám-li to takhle, hezky od podlahy lidově vyjádřit, že jsem byl, prakticky vždycky, tedy už od dětství, fotograf, spisovatel a režisér. A to nejen v tom smyslu, že bych si na to hrál nebo měl umělecké koníčky, popřípadě i trochu vlohy, jako třeba někteří mí spolužáci, no víte, Kája zpívá a hraje na kytaru, no, to je úžasné... a to jako on někde vystupuje? No, on hraje hlavně v garáži... aha... a dál jsem to už ani neposlouchal, protože já jsem byl se svými koníčky a zájmy o několik tříd výš, psal jsem do časopisů, psal jsem úvahy a fejetony do novin, pravidelně jsem uveřejňoval ve známých časopisech, jako byly například Květy, Večerní Praha nebo Dikobraz, dnes se tomu můžeme zasmát, vypadá to jako legrace a sranda, ale je zajímavé si uvědomit, že takových redaktorů a literárních tvůrců na volné noze bylo v celém slavném Československu asi tak dvacet, víc bych to ani netipoval. Dostat se tenkrát mezi, řekněme to po našem, uveřejňované copywritery, bylo prakticky nemožné a já jsem tady mnoho let řádil jak dospělý spisovatel a to jsem ještě nebyl plnoletý.
Za svou spisovatelskou činnost jsem dostával řádné honoráře, ale nikdo to nekontroloval, nikdo nezkoumal kolik mi je let a kde bydlím a jestli náhodou ještě nechodím na základku. Peníze jsem dostával přímo od redakce na svou adresu, první honoráře mi začaly chodit, když jsem bydlel s rodiči ještě v Rakovníku a já sám jsem chodil na základní školu.
Pravidelně tak jednou za týden u nás zazvonila poštovní doručovatelka, která se řídila hlavně podle adresy, naši bývali v práci a já byl většinou za školou, dobrý den, dobrý den, tady vám přišly nějaké peníze, neptala se, pro koho to je, asi pro někoho z rodiny a já to mohu převzít. Pohodička, džez...
Výška honorářů se pohybovala od čtyřistapadesáti korun asi tak zhruba po dva tisíce. Skoro jako dnes. Tak jsem to vždycky převzal, podepsal a bylo vymalováno. Přitom jsem nebyl nikde zaměstnán, tak se ani nikdo nestaral o nějaké daně nebo jestli jsem osoba samostatně výdělečně činná, ale to jsem ještě ani nemohl být, protože by se jednalo o zneužívání dětské práce.
Takže jsem psal jak grafoman, bral za to docela slušné peníze a k tomu dělal fotky a tady taky stačilo jen napsat, že fotky jsou moje a že je dávám třeba k článku nebo samostatně k použití, samozřejmě, že to byly skoro vždycky takové skoro až nesmělé dívčí akty, byly na nich většinou moje spolužačky ze školy, z nižších tříd, ale prostě to fungovalo a nakonec jsem svoje fotky prodával nejenom v Československu, ale i v Německu, kde mi dokonce nabízeli, že bych mohl psát a fotit pro nějakou jejich velkou agenturu, no, docela jsem o tom uvažoval, ale bohužel mi veškeré další plány zhatil srpen 68, to jsem fakt několik let pořádně nevěděl, co bych měl dělat, tak jsem se nechal zaměstnat u Krátkého filmu Praha ve Studiu animovaného filmu Jiřího Trnky.
Prostě jsem si trochu zaanimoval a roku 1982 jsem se přesídlil do tehdejšího Západního Německa a trochu jsem začal spolupracovat i s Hollywoodem, k tomu vždycky říkám, že jsem byl stejně starý jako Arnold Schwarzenegger, což mi tak nějak zůstalo dodnes a v základních rysech jsme měli i trochu podobné osudy. On tak nějak do sedmdesátých až osmdesátých let jódloval v Tyrolích a cvičil kulturistiku v Rakousku (já jsem cvičil kulturistiku v Praze a jódloval jsem pouze, když jsem se při zatloukání hřebíku praštil do palce), on se potom dostal díky Kennedyho rodině, která si ho pěstovala jak vzácnou relikvii do Hollywoodu, kde působil jako herec nebo spíše kulturistický model v různých filmech, až do doby, kdy své manželce Eunice Kennedy Shriver zahnul s jejich obézní mexickou hospodyní, s níž potom povil nemanželského synka. Kariéra samozřejmě zničená, ale kluk se docela povedl. Na rodiče se dnes raději ani nedívejte, pokud se podíváte, pochopíte proč.
No, já jsem v té době pořád psal a fotil a uveřejňoval, dokonce i filmy jsem natáčel, většinou takové, kde nejsem moc vidět, sem tam si někdo všiml, ale většinou ne, nicméně mně nešlo o získání slávy filmového herce, mně šlo spíše o prodané náměty, scénáře, střih a režii a tak to s tím psaním všeho možného a o všem možném v podstatě táhnu dodnes.
Je mi samozřejmě naprosto jasné, že většina mých partnerek, popřípadě, ano, nebojme se toho označení, mých asistentek se mnou spolupracovala právě proto že se díky mně dostaly k filmu, popřípadě se mohly předvádět jako fotomodelky. Když je to přestalo bavit, tak si šly zase po svých, ale myslím, že kdybych tu dobu měl nebo mohl prožít ještě jednou, nevolil bych jinak.
Docela jsem chápal majitele nebo zakladatele různých filmových studií, ateliérů, popřípadě redakcí slavných časopisů, mohli se dosyta vyblbnout a když se dařilo finančně, tak si rozhodně nemohli stěžovat na jednotvárný nebo nudný život. Což je často to hlavní, proč se z člověka stává umělec.
Kdysi dávno, když jsem začínal s pravidelným uveřejňováním svých povídek, fejetonů a pohádek v (celostátním) časopise Student, spolupracoval jsem s mladým panem redaktorem Kohnem. Už podle jména bylo jasné, že mladý pan Kohn bude mít pochopení pro různé legrácky, které mohly být zpočátku považované za studentské, ale nakonec jsme se propracovali k naprosto vážnému umění, takže třeba animované filmy, které jsem později natáčel v Krátkém filmu se promítaly na festivalech prakticky po celém světě. Jako vážné umění.
No a v redakci časopisu Student, která v té době byla na Staroměstském náměstí, měli velký nápis, přes celou zeď až do stropu: S redaktorem Kohnem kulturou pohnem!
Možná jsem opět, jak už to tak bývá, jedním z posledních, kdo si něco důležitého ještě pamatuje, tak jsem to sem musel napsat. Ani nevím, jestli z té doby ještě někdo žije nebo už zazvonil zvonec... Ale od toho tady jsme my, starší lidé, abychom upozorňovali na věci, o kterých už nemá nikdo ani tušení.
