Článek
I když trochu pršelo, tak nám to nevadilo. Technicky vzato nejsou záběry z Tolštejna etalony dokonalosti, ale kvůli tomu jsme tam nebyli. Zdrželi jsme se tam asi tři dny, probádali jsme okolí, našli jsme, co jsme hledali a opět jsme se stáhli do Prahy. Okolí Tolštejna, zvláště potom Jiřetín pod Jedlovou je svým způsobem hodně zvláštní, má to svoji energii a má to svůj „génius lóci“, své tajemství a navíc bych řekl, že jsme měli možnost trochu to tady prostudovat pouze díky několika zvláštním náhodám, které se už asi nikdy opakovat nebudou, což platí jak pro nás, tak i pro kohokoliv jiného. Nevím, jak by to tady vypadalo, kdybychom sem zajeli třeba zrovna dnes nebo zítra, ale myslím, že všechno by už bylo hodně jinak. Ale nemá cenu to tady nijak zvlášť do hloubky rozebírat, co se mělo objevit, tak vyplulo na povrch, co mělo zůstat skryté, zůstalo skryto, ale věřte mi, že by to byl námět na knihu nebo námět na hollywoodský film, u kterého by se určitě nikdo nenudil. Zatím ale není důvod, proč nad tím v tomto směru jakkoliv pracovat.
Veškerá moje činnost od chvíle, kdy jsem se v roce 1990 vrátil z emigrace se točila kolem cvičení, meditací a rituálních postupů na zachování zdraví, mládí, nehynoucí kondice, zastavení biologického času a, když k tomu použiji úvozovky, „dosažení nesmrtelnosti“. Vím, že je u nás, v Čechách, respektive v Praze více lidí, potažmo i organizací, kteří a které se snaží jít podobnou cestou, všichni bádají a snaží se dělat všechno možné, aby nezemřeli, je ale velká škoda, že se nikdo nesnaží v tomto směru spolupracovat s ostatními, každý podceňuje výsledky práce toho druhého, každý si myslí, že jeho cesta je ta jediná správná, doslova se z toho potom stává boj o život. Myslím, že nejhůře se bojuje o svůj vlastní život. Ale je zajímavé porovnat si výsledky práce různých autorů, když už o tom píšeme. Jen tak pro zajímavost, když jsem se vrátil do Čech v roce 1990, tak jsem zde začínal úplně z nuly, neměl jsem nic, co by se dalo označit jako základní kapitál nebo základní vklad do určitého podnikání. Neměl jsem nic a bylo mi 43 let. Velmi snadno jsem mohl skončit pod mostem nebo někde na ubytovně, popřípadě v kolektivu pomocných dělníků.
Na jedné straně v boji o život stojí lidé a kulturisté kolem Arnolda Schwarzeneggera, jak vždycky podotýkám, Arnie je stejně starý jako já a hodně sportovců, kteří vyrůstali z podobného podhoubí, včetně třeba pana Jablonického, se snaží vzbudit dojem, že znají určitá tajemství longevity, na jaká ostatní zatím ještě nepřišli, potom jsou zde skupinky různých cvičitelů a fyzioterapeutů, kteří se věnují tréninku a cvičení dost dlouho na to, aby se jich zmocnil dojem, že tajemství bezproblémové dlouhověkosti už odhalili, takže mají všechno pod palcem a teď už půjde jen o to, s kým se dát dohromady ke konečné realizaci, dále jsou zde lidé, kteří se již dožili stovky, takže mají dojem, že se klidně mohou dožít i druhé stovky, ale sdělovat někomu tajné postupy, to asi ne, to by byl člověk blázen. Takže se necháme překvapit, jak to bude všechno v rámci boje o dosažení nesmrtelnosti pokračovat. Zatím je to něco jako boj o království nebeské.
