Článek
U osteoporózy je nepříjemné i to, že se většinou pojí s vyšším věkem a často se projevuje tak, že starší lidé mají najednou dojem, že se rozpadají a že nějak špatně drží pohromadě, což je vysoce nepříjemný pocit. Když už ho ale zažijete, tak většinou bývá již pozdě a těžko se s tím dá něco rozumného dělat.
Ještě jednou připomínám, že jsem se celý život věnoval kondičnímu cvičení, silovému tréninku a kulturistice, takže se na osteoporózu dívám jako na něco, co je úplně na opačné straně barikády, než stojím já. Celý život jsem cvičil lidi, kteří měli zájem mít silné kosti, odolné šlachy a pevné klouby. Upřímně řečeno, nebylo toho mnoho, z čeho se dalo při našem tréninku vycházet, nevěděli jsme, jestli se máme více věnovat dynamickému nebo izometrickému tréninku, nevěděli jsme nakolik můžeme zatěžovat předloktí, abychom neskončili se zánětem šlach nebo zánětem šlachových pouzder a s ucpaným karpálním tunelem. Naopak k nám často přicházeli lidé, kteří už s něčím podobným delší dobu víceméně neúspěšně zápasili. Popřípadě začínali jako úspěšní sportovci, většinou kulturisté nebo nadšenci pro silové sporty a potom během jednoho kritického odpoledne jim odešly achilovky, kolena, lumbosakrální obratle nebo se jim na páteři udělaly kostní cysty - a zazvonil zvonec.
Stále zůstávaly ve vzduchu viset otázky, co dělat, aby si člověk zachoval dokonale funkční zápěstí, kotníky, kolena, popřípadě páteř?
Zničení pasivního pohybového aparátu viselo ve formě temného mraku jak nad nadšenými amatéry, tak i nad neméně nadšenými profesionály a odborníky.
Vzpomínám, jak mě jednou, kdysi dávno, kolem roku 1972 začaly bolet záda, nemohl jsem se předklonit, nemohl jsem se ani uklonit do strany, pohyboval jsem se jak ve zpomaleném filmu a kdosi mi tenkrát doporučil, abych zašel k legendárnímu doktorovi Lewitovi, který tenkrát ordinoval na Karlově náměstí.
Lewit byl známý chiropraktik, tak jsem byl zvědavý, co se mnou provede. Prohlédl mě, proklepl mě a řekl, že potíže, které mám, jsou způsobeny deformací krční páteře, že se v podstatě ani nedá přesně říct, jestli mám sedm krčních obratlů, jako všichni ostatní slušní obratlovci nebo mám osm krčních obratlů, jako kdybych měl o jeden krční obratel víc a o jeden hrudní obratel míň.
Potom mě řekl, abych si lehl na záda na vyšetřovací lůžko, popadl mě za hlavu a prudce mi s ní trhnul. V páteři mě to zaškubalo, jako když padá domino a hned mi udělal ještě jednou totéž, ale na druhou stranu. To bylo všechno. Prášky mi nedal ani nepředepsal žádné, z toho jsem usoudil, že svému řemeslu asi skutečně rozumí a šel jsem domů.
Páteř jsem měl celkem uvolněnou, v krční části páteře mě to nezbedně lechtalo a když jsem vyšel na ulici nebo na náměstí, tak mi bylo najednou všechno k smíchu. Viděl jsem kolem sebe směšné lidi, po kolejích jezdily komické, veselé tramvaje a když jsem do jedné tramvaje nastoupil, tak mně všichni připadali tak směšní, že jsem se neudržel a začal jsem se nahlas řehtat. Ostatní lidé se ke mně postupně přidali a tak jsme se všichni smáli až na Strossmayerák, kde většina z nás vystupovala.
Bylo to takové nejveselejší vyšetření, které jsem do té doby zažil.
Hned jak jsem přijel domů, tak jsem zjistil, že mě záda už nebolí, což bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu to byla trochu zrada, protože sem se rozhodl, že uklidím doma sklep. Vynesl jsem ze sklepa všechno, co se vynést dalo a bylo toho tam hodně a většinou samé těžké předměty, potom jsem zametl a chtěl jsem to zase nanosit zpátky a najednou mně prasklo v zádech, nějak mně tam přeskočily obratle a to byla taková bolest, že se to nedalo vydržet, šel jsem k zemi a zůstal ležet na sychravé dlažbě.
Asi po hodině mě tam objevila moje žena, které nezbylo nic jiného, než mě s vypětím všech sil naložit na záda a po schodech mě odtáhnout domů (Plynární ulice 29 neměla a zřejmě ještě ani dnes nemá výtah), potom musela, chuděra, nanosit všechny ty neskutečně těžký krámy zase zpátky do sklepa, potom zavolala pohotovost, protože jsem se stále nemohl ani posadit, natož se postavit nebo odejít do postele. Nebyly některé okamžiky života se mnou zrovna nejlehčí. Je možné, že během této vysilující akce se jí ozvaly špatně zastřešené kyčelní klouby, protože nakonec sama skončila na Bulovce na ortopedii, kde marodila s kyčlemi nejdříve jí zastřešovali jeden kloub, potom, asi po roce v nemocnici i druhý kloub. Takže strávila dva roky na ortopedii jako ležák.
Doktor Lewit, když mě později prohlížel a zkoušel se mnou cvičit, tak si také namohl záda, ruply mu nějaké zádové obratle, takže skončil jako invalida a přesně to samé potkalo i jeho dceru, která mu tehdy pomáhala masírovat a rozcvičovat podobné případy, jako jsem byl já.
Stalo se potom něco podobného vícekrát, takže jeden doktor, který se snažil popisovat případy houserů a zaseknutých zádových obratlů, došel k podobnému závěru jako já, že se možná jedná o virové, čili nakažlivé onemocnění.
Někde se tomu smějí, ale aspoň vidíte, jakými krůčky jsme se dostávali k pravdě, čili k tomu, abychom mohli dnes zodpovědně poradit, co dělat, abychom se těmto lámavým bolestem a zlomeninám vyhnuli. A i tak to ještě spousta lidí neví a buď budou trpět nebo budou umírat v bolestech.
